Boatpark

Mário představuje značku Line

2011-12-20T16:14:00.004+01:00

Značka Line nabízí několik modelů lyží pro každého z Vás. Ať už jste vysloužilý pardálové, co se jen rádi povozí v prašanu nebo mladí a progresu chtivý drtiči ať už skoků nebo jibbů v podobě bedýnek, railů a různých bonků.
Začal bych asi nejznámějším modelem od firmy LINE a to je model AFTERBANG. Tyto lyže jsou velice hravé a jsou to lyže převážně do snowparku a na blbnutí ve streetu. V prašanu a mimo snowpark byste s nimi asi nebyly příliš spokojení. Lyže jsou poměrně dost měkké, což je skvělé pro jibbování bedýnek a railů a pro různé kreativní trýčky ve snowparku. Nevýhodou těchto lyží oproti například lyžím Chronic je, že jsou vyráběné metodou SKATE construction, což znamená, že je lyže vyrobená z úzkých dřevěných profilů lisovaných a lepených na sebe, což při celosezoním poctivém každodenním ježdění znamená to, že se Vám tu a tam může mezi vrstvami objevit lehká prasklinka. Ta většinou ničemu nevadí, pokud nesázíte na to, že Vám lyže vydrž dvě až tři sezony. Žádná taková lyže neexistuje a pokud ano, jezdíte pod svoje možnosti. Jak už jsem zde psal, tyto lyže bych doporučil výhradně jibberům a lidem, které baví si s lyžemi spíše hrát a nechtějí skákat velké skoky.

Naproti tomu další velice známý a oblíbený model CHRONIC Cryptonite je jako stvořený pro rajdry, kteří se zaměřují na spíše na skákání a polet 20 a více metrů pro ně není žádný problém. Tyto lyže jsou poměrně širší, než ostatní modely lyží LINE jako například Afterbang či Step up, ale o to více Vás podrží například v jarním slashy nebo v případě, že nemáte prašanové lyže. Tyto lyže jsou spíše all mountain, než ryze snowparkové, jako třeba Afterbangy, ale o to více využití najdou. Nevýhodou těchto lyží je poněkud větší cena oproti lyžím Afterbang nebo Step up, ale konstrukce Sidewall Vám zaručí, že by se Vám lyže neměla v žádném případě rozlepit a měla by vydržet velice dlouho. Zajímavý je i každoroční design těchto lyží. Myslím si, že tento model je asi nejlepší parková lyže vůbec. Například firma K2 má velice podobné tvary lyží jako je tento, ale lyže nejsou tak hravé, jako Chronicy. Tato lyže přestože je jedním z nejtvrdších modelů od firmy LINE je živá, hravá a ani na railech nejsou její rozměry překážkou.
Asi nejuniverzálnější lyží je model Step up. Tato lyže je o něco tvrdší, než model Afterbang a zároveň a trošičku měkčí, než model Chronic. Tím pádem se z ní stává stoprocentně snowparková lyže, která je hravá, živá a nezklame Vás jak na railech, tak na skocích. Na tomto modelu jsem odjezdil celou loňskou sezonu a nikdy jsem nepoznal hravější lyži. Lyže je zkonstruována modelem deck wall, což je v podstatě zkloubení obou možností Afterbang a Chronic. Tato metoda je pto tuto lyži inovací, jelikož do letošního roku byla vyráběna stejně jako model afterbang a to Skate construction. Jelikož se lyže tu a tam rozlepovali, přišla firma LINE s inovací ve formě Umělohmotného SIDE wallu na strany lyží, které kryjí jednotlivé dřevěné vrstvy a zabraňují tak tomu, aby se mezi vrstvy dřeva dostala voda a ničila konstrukci lyže zevnitř. Tato lyže je jako stvořená pro každého Newschoolera a pro každého, kdo jezdí čistě ve snowparku.

Dalším modelem, který je spíše All mountain až snowpark je model Mastermind, který není příliš známý. Tato lyže je poměrně měkká a tudíž se hodí spíše na jibbing. I když proti gustu, žádný dišputát Někdo má aději na skkání měkčí lyže, al ety Vás nepodrží tolik, jako lyže tvrdá a navíc je zde větší možnost toho, že lyži prošlápnete nebo dokonce zlomíte. Pokud jezdíte spíše rekreačně a chcete lyže které jsou cool i když v nich nebude jezdit ve snowparku, ale jen na sjezdovce, toto jsou lyže přímo pro Vás.

Mario Skála from Rici Skala on Vimeo.

Dalšími modely je již legendární model prašanových lyží a to Sir Francis Bacon. Spolu s lyží K2 Hellbent jsou již legendárním pojmem ve světě prašanu. Tyto lyže jsou velmi široké a to pro to, aby jste se v prašanu mhli krásně povozit a jakoby jste se nadnašeli nad veškerým sněhem okolo Vás. Nevýhodou je poměrně velká cena, která však k legendárním lyžím jako jsou tyto prostě patří. Jsou legendární nejen svojí funkčností, ale také svými designy, které navrhuje sám Eric Pollard, jedna z největších legend Back country lyžování.

Sepsal: Marek Mário Skála
Boatpark Rider Team

2011-10-26T10:09:00.001+02:00

Krátké video od Matěje s novým kajakem Liquidlogic Stomper 90 na vyhlášené Jacob's ladder of North Fork of Payette.

Liquidlogic Stomper 90 from Matěj Holub on Vimeo.

Maci fall

2011-10-24T20:11:00.008+02:00

Video k předchozímu článku (pod videem :-))

Maci fall

2011-10-19T17:03:00.011+02:00

Tento vodopád je známý mezi vodáky podle kajakáře Macáka, který se na tomto vodopádu zlámal obratle… jinak je to Spanenfossen. Je také vyfocený v kilometráži od Olafa Obsomera kde má Jens Klatt užasnou fotku za velké vody. A právě podle této fotky jsem to chtěl zkusit. Už jsem ho jednou viděl, ale za malé vody, tak jsem byl zvědavý, jak to všechno dopadne….

První den jsme byli klasicky na Dagali, střední voda, ale pořád lilo, už jako celou cestu do Norska. Proto jsme se vydali hledat spodní slidy, které se často nejezdí. Podařilo se nám sjet spodní a vrchní slide, na střední jsme si netroufli. Druhý den jsme měli naplánovano na Ausbygdaiy. Tušili jsme, že bude dost vody, ale že tolik? Ideální na Macifall, jak jsem si přál. Ale na další jízdy už rozhodně ne….
Když jsme k němu přijeli, viděl jsem, že tohle přesně chci...Po další prohlídce jsem znejistil, „je to velký“, řekl jsem si, „kudy tam vlastně najedu? Tu peřej nad tím asi jet nechci, i tak to nebude zadarmo. Co když zaplavu, co se mnou tolik vody udělá?“ Lajnu jsem si už našel a co dál? Boof a nebo poslat to po špičce? Dole je laguna, což je fajn, ale vlevo to odtéká na skálu a tam to legrace nebude. Vpravo je zase kolovadlo a teče pod vodopád, ale snad ok. Blbý je, že v něm plavou stromy, snad mně tam nějaký nepřipluje zrovna při dopadu.
Ale proto jsem přece tady. Plán je jasný, start napravo ve vracáku, rychle do středu, ale nevjet do válce nad vodopádem, proplavat bych to nechtěl, no ještě minout válec ve hraně vodopádu, srovnat se na střed a booof. Dále si pohlídat, aby nepadla špricka nebo jsem nezlámal pádlo či si s ním nevyrazil zuby a bude to ok. Když zaplavu, vypadáto, že máme tak kilometr ww3 na to, aby mě chytili a odlovili materiál.
Dole mě bude jistit jen Pepe, druhý kajakář, který v naší výpravě je.Pak Honza s foťákem bude mít házečku, ale řikal, že pro mě okamžitě skočí, kdyby něco. To mě na jednu stranu uklidňuje, ale na druhou stranu je to nevodák, tak abychom se tam nelovili navzájem. Nahoře bude kamera a ještě dva fotografové, ty mě asi taky nespasí….
Probíjím se lesíkem k vybranému vracáku, Gopro na hlavě se mě furt někde zasekává o větve, no hrůza. Jsem tu, čekám, až budou kamery ready. To čekání je nemilosrdné, znovu a znovu mám čas prohlížet lajnu a představovat si všemožné tragické scénáře. Na nervovou soustavu je to teda nápor. Zvednutý palec od Pítrse je znamení pro mě a jde se na to.
Poslední shlédnutí trasy, představení si ji v hlavě a pak už rutina. Sednout do lodi zašprickovat se, zapnout kameru a znovu zkontrolovat špricku. Zvedám palec, dostává se mně stejné odpovědi, ošplouchnu si obličej a vyrážím, adrenalin stoupá. Výjezd z vracáku se mně daří až na podruhé, proud je tady opravdu silný, asi bude legrace. Chytá mě rychlík jménem Macifall !! Míjím tak, tak první válec, musím hodně k němu, abych se dostal do lajny. Válec v hraně objíždím, jak jsem chtěl, dva rychlé záběry, hrana, poslední záběr na boof. Cítím, jak loď na malý okamžik chce popřít gravitaci a vzletět, bohužel ta je neúprosná. Ale tenhle úžasný zlomek vteřiny, to je ono! Předkláním se do boofu, cítím všude se rozstřikující se vodní tříšť a temno. Dopadám, je to trochu rána, ale najednou mě malé kapičky jakoby rosy dopadají už jen na záda, vidím světlo a duhu a odjíždím k výskajícímu Honzovi a jen se na sebe smějem.
A najednou to přichází, superparádní pocit a usměv od ucha k uchu. Mávám na Pítrse a ten samozřejmě jako vždy, jestli to dám ještě jednou, na ty jeho prostřihy. Sám se divím, že tak rychle souhlasím.

Podle pravidla Second run double fun v hraně trefuju válec, snažím se boofnout doleva, protože nevím, jestli v pravo není nějaká zrada. Zvrhávám se a celý vodopád mě padá na dno lodi. Docela to buší, tak čekám co bude. Naštěsti odtékám a blažený pocit se opět dostavuje. Splnilo se mi, co jsem si přál, o to je radost větší. Napadá mě další výzva a to je Flamingfossen na spodní Raumě a dokonce je i ideální voda…. Dál nás po Norsku provázelo už jen zvláštní počasí. Nejdříve na severu povodně a kolem Vossu sucho. Tak jsme jezdili, co šlo a snažili se co nejvíce natočit. Ale bohužel vodní stavy nás trápily celou dobu.

Flemingfossen měl ideální vodu, dlouho, dlouho jsem ho obcházel, ale už bylo málo času a něco málo tomu chybělo, ta pověstná malá špetička odvahy, která je ta zlomová. Samozřejmě si to teď vyčítám, je to však o důvod víc, proč se do Norska vracet ...

Pavel pilka Faustus

MTB Rallye Sudety 2011 - Návrat na místo činu !

2011-09-19T18:31:00.001+02:00

MTB Specialized rallye Sudety 2011

Už je to rok, co se Boatpark team poprvé vyhecoval absolvovat jeden z nejhovadštějších MTB maratonů v Čechách. Naše loňské „úspěchy“ nás neodradily, ale naopak namotivovaly k ještě lepším výkonům. Celý rok jsme si navzájem pomáhali, hecovali se při tréninku a vyprávěli si o tom, kdo už má kolik najeto.

Já s Bobíkem jsme opět absolvovali letní přípravu na Gardě, a díky novému cyklokompjůtru s výškoměrem jsme mohli celé dny a noci plkat nejen o ujetých kilometrech,ale hlavně o nastoupaných metrech. Každý den jsme tak mohli po dobře odvedené práci zhodnotit, zda se naše denní etapa více či méně blížila obtížnosti našeho hlavního závodu sezóny. Toto téma se nás drželo celý týden a nikdo kromě nás dvou už o něm nechtěl ani náznakem slyšet. Naše výkony na kole se snad ani nijak výrazně nelepšily, ale v těch žvástech okolo už jsme začínali dosahovat takové úrovně, že kdyby nás slyšel hodinu před závodem Kulhavý, Spěšný nebo Jobánek, tak všichni ze strachu odstoupí.

Naježděno jsme nakonec před závodem celkem měli. Bobík měl asi 6 tis. km, já 5, Čenda něco málo, Panda ještě míň,ačkoli tvrdil různá čísla v řádech tisíců, ale vzhledem k tomu, že každý den plácnul číslo úplně jiné, pochopili jsme, že si je celou dobu vymýšlí, no a Kosi stejně jako loni radši moc nejezdil,aby si kolo před závodem neošoupal a nemusel zbytečně investovat do oprav a údržby. Pro dokonalé doladění formy jsme ještě udělali velkou objednávku na e-shopu s bobulema pro nafouklé pány z posilovny, tak aby naše stehna jako pilíře před závodem ještě více povyrostly a slovu únava se pouze vysmívali. Nejdál to dotáhl Panda, kterej začal 3 dny před závodem držet redukční dietu aby se na trati netahal se zbytečnými kilogramy navíc. No ale osobně si nejsem úplně jistej tím, že mu třídenní pojídání kus-kusu při kterém shodil 372 gramů nějak výrazně pomohlo.

Poladili jsme i výbavu. Shodli jsme se, že huntovat si na náročné trati vlastní kola je škoda, když tolik různých obchodů nabízí na víkend testovací stroje zdarma. Po týhle zkušenosti už rozhodně vím, že bych si v podzimním výprodeji testovací kolo nekupoval, protože bych se obával faktu, že ho měl během sezóny na testování Bobík.

Týden před závodama jsme byli v dobré náladě a plni elánu. O mě se pokoušela rýmička, Čendovi rostly osmičky, Bobíka začala bolet noha a Panda si ještě ve středu nemohl vzpomenout co že to má za plány na víkend. Když jsme mu to připomněli tak simuloval nejprve pláč, následně zkoušel i zánět šlach,ale my jsme mu na to neskočili. Počasí slibovalo, že trať bude opravdu zábavná. Kosi hodinu co hodinu kontroloval, zda se mraky na družicovém snímku stále drží nad Adršpašským výběžkem. Udrželi se tam víc jak dva dny a když jsem ve čtvrtek telefonoval Ozzymu , který bydlí v Bohdašíně, uklidnil mě, že už tam ty dva dny v kuse leje jak svině. Bylo tedy jasné, že lesních požárů se skutečně přes víkend obávat nemusíme. Spíš jsem měl strach jestli se mi ve všech kalužích, kterými přede mnou projede 500 závodníků, povede vzhledem k jejich hloubce udržet nad hladinou alespoň nosní dírky.

Na startu se nás v sobotu ráno sešlo celkem dost. Kromě stále mužské sestavy se nám totiž letos podařilo přemluvit i holky, takže na kratší trať vyrazili Markéta, Eliška a na poslední chvíli se povedlo přemluvit i Čendovu Káču. Asi pět minut po startovním výstřelu se dal konečně pomalu do pohybu i konec startovního pole, kde jsme stáli my a tak jsme vyrazili na trať. Naše skupinka se roztrhala už v prvním stoupání. Já jel podle dohody s Bobíkem a v obrovském balíku závodníků byl občas problém si uhlídat i jeho. Celkem překvapivě nás hned od začátku dojížděl Čenda. Čekali jsme jeho obvyklou taktiku, kdy se pomalými plíživými pohyby začne postupně probojovávat dopředu, ale místo toho nám na vypůjčeném celopéru mizel už od začátku a vypadalo to, že hrsti bobulí které do sebe týdny před závodem nacpal, se mu celou dobu akumulovaly v pilířích, které se po startovním výstřelu nafoukly stylem bicáků Pepka námořníka.

Jelo se nám celkem dobře, nespěchali jsme a snažili se dodržet naší domluvenou strategii, která zněla : „neuhnat se a přežít“. Nikoho z našeho týmu jsme už celý závod nepotkali. Čenda zmizel před námi, holky po 30ti kilometrech odbočili na kratší variantu, Kosi ztratil nějakou tu minutu už na první občerstvovačce, kde musel svoje kolo na chvíli svěřit mechanikům. Ukázalo se totiž, že větší množství různých dílů, které si před závodem popůjčoval od svých kamarádů, zřejmě nebylo úplně kompatibilní a tak mu na jeho „Červeným Medvědovi“ občas něco zarachotilo víc než je běžné. No a Panďoch to od startu jistil ze zadních pozic. Na 50-tém kilometru jsme měli s Bobem o hodinu lepší čas než loni a zdálo se, že nám to frčí jako za mlada. Mile nás překvapilo i to, že na rozdíl od loňského roku se nám na všech občerstvovačkách dostávalo dostatek všeho, dokonce i džointového nápoje, kterej nám loni ty rychlejší šmejdi před náma vždycky vylemtali a nenechali nám ani lok. Takže na spousty vlastních zásob, které jsme pro jistotu táhli v batohu, vůbec nedošlo.

Konečně jsme na trati potkali taky motorkáře, který stál u krajnice a čekal na poslední závodníky, aby jel za nimi a uzavíral pelotón. Bobík ho možná trochu vyděsil. Vzpomněl si, jak mu loni při dojezdu do cíle motorkář svítil na cestu aby vůbec trefil a moc dobře věděl, že mít dobré vztahy právě s tímto chlápkem je základem úspěšného závodu. Takže u něj jen v rychlosti přibrzdil a křičel na něj: „Ahoj, já jsem Robert a dneska spolu ještě strávíme spoustu času“. Naštěstí k tomu ale nedošlo.Dlouho to vypadalo v pohodě, ale pak jsme se dostali do části trati, kde bylo nejtěžší stoupání a taky největší bahno a sračky. V jednom místě se nedalo jet pořádně ani po rovině. 10 čísel sračkovatýho jílu moc na jistotě vedení kola nepřidávalo. V týhle pasáži jsme výrazně zpomalili a začali se pomalu obávat zhoršujícího se času. Najednou už jsme nebyli tak vysmátý. Já si hlavně moc dobře uvědomoval, že všechny náhradní duše, který jsem si před závodem doma zalepil, připravil a zkontroloval mají automobilový ventilek, zatímco moje testovací „erbéčko“ , který jsem měl půjčený, má úzkej cykloventilek, ale toho jsem si všimnul až ráno, takže i obyčejnej defekt mě mohl vesele vyřadit. Pomalu jsme se brodili bahnem, kola už začínaly pod náporem vody a špíny všemožně drnčet a vrzat. Dojeli jsme k úzkému technickému sjezdu. Na několikrát jsem se ho pokoušel sjet,ale jakmile jsem nasedl na kolo a pustil se dolů bahnitým korytem, už nebylo možný zastavit. Po třetím pádu jsem to vzdal a šel pěšky. Když jsme se dostali do sice stále bahnitý,ale rychlejší a širší pasáže, pro změnu se celkem slušně rozsápnul Bobík. Trošku nám docházeli síly i morál.

Náladu nám zvedla další občerstvovačka. Ta totiž nepatří mezi ty oficiální. Je to dílo zdejších chatařů, kteří si u trati udělali večírek, narazili sud a pekli prase. Místo slečen v tričkách s logem sudety nás tady zastavovali dva fousatý strejdové, jeden měl v ruce půllitr a druhej nabízel cigára s velbloudem. Chvíli jsme s touhle fajn partičkou poklábosili, dali si kus prasátka, kus pivka a kus luxusní buchty s tlustou vrstvou hutnýho čokoládovýho krému navrchu, kterou pro nás zdejší hodné tety napekly. Na týhle zastávce se určitě vyřádil i týpek, kterýho jsme potkali na cca 50-tým kilometru. Pamatovali jsme si ho už z loňska. Měl na sobě signální žlutou vestu, na nohách sandále, a když si na běžné komerční občerstvovačce prohlídnul co že to tam nabízejí, tak vytáhl z batohu pytel, nekecám, asi 15-ti vepřovejch řízků a dvoulitrovou PETku piva. Tvrdil, že na ty sračky co tam nabízejí by nevyjel ani ten úvodní kopec a občerstvil se z vlastních zásob.

Posledních pár desítek kilometrů už jsem jen doufal, že bude konec. Čím dál víc mi docházelo, proč je to nejtěžší maratón v Čechách. Jednak už byla znát únava,ale taky bolest zad a otlačeniny v oblasti sedacích partií. Obávanou Hvězdu jsme si dali pěšky nahoru i dolu, protože v těch sračkách co tam byly to jinak ani nešlo. Na poslední časový kontrole už bylo jasný, že máme slušnou šanci závod v limitu dojet, ale náš čas rozhodně nebude žádná hitparáda. No a nebyla, ale i tak jsem měl neskutečnou radost, že jsme přežili a dokončili.

Čenda už byl po polívce, hlavním jídle i dezertu. Holky už se taky poflakovali v prostoru cíle. Kosi dojel chvíli po nás. Panďoch už si s ostatními taky radostně napouštěl vanu u stánku s pivem, protože na 40-tým kilometru závod vzdal a nejkratší cestou se vrátil na start. Prý se příští rok přidá k dámské sekci a pojede krátkou variantu. Já s Bobíkem jsme nakonec jeli dlouhejch 11 hodin, Kosimu jsme dali asi 15 minut. Čenda to dal za 9 hodin. Z holek dojela nejlíp Markéta za necelý 4 hodiny, chvilku po ní Eliška. Káča to jistila ze zadu,ale na rozdíl od vrchního dietologa to nevzdala a hrdě dojela. No ale umístění jsme neměli nakonec vůbec špatný. Kosi,já a Bobík jsme byli první, druhý a třetí ve svých kategoriích… bohužel od konce. Trochu mě překvapil fakt, že jsem ve svý kategorii zajel jenom toho týpka co měl batoh plnej řízků. Asi bych měl taky trochu změnit životosprávu:-D

V pondělí ráno jsem trochu vyděsil borce v prodejně kol, když jsem mu vracel tesťáky v tričku rallye Sudety. Bylo mu asi jasný, co ty kola o víkendu zažily. Ani my jsme nebyli v práci úplně v kondici. Stylem chůze by jsme zapadli do filmu z divokého západu. Shodli jsme se na tom, že by pořadatelé měli tenhle problém nějak pořešit. Kdyby na občerstvovačkách nepostávali jen slečny s kelímkama džointových nápojů,ale taky další skupinka která by měla připravený natažený ukazováček s léčivou bylinkovou mastí, jistě by to spousta závodníků ocenila a využila tuto službu, díky které by nedocházelo k tak častému výskytu cyklovlkouše. Pošleme to pořadatelům jako návrh na vylepšení příštího ročníku. Jinak jsme byli se závodem spokojeni. O výsledky vlastně ani moc nešlo, důležitý je, že si máme další rok o čem vyprávět u piva. Během tý doby alespoň zapomene jak to bylo strašný a příští rok si to dáme znova.

Za Boatpark team Špekoun

POZNÁMKA EDITORA: AŽ ČERVENÝ MEDVĚD POTKÁ ŠPEKOUNA NA TÝ JEHO NOVÝ LEŠTĚNCE TAK OBA POZNAJÍ JAK HLUBOKO UMÍ ZATNOUT DRÁPY DOBŘE ŽIVENÝ KODIAK A ŠPEKOUNOVI JEŠTĚ PŘIDÁM LOCKOUT NA AORTU

Americké léto

2011-08-21T17:16:00.005+02:00

Po loňském chladném létě v Norsku, jsem se rozhodl stravit letošní léto v kraji poněkud teplejším. Západ USA byl vybrán bez přemýšlení. Řeka Payette v Idaho s jejím horním ramenem Payette River se stala domovem po dobu 3 letních měsíců.

peřej Juicer při závodě King of North Fork

Je těžké vůbec porovnat styl ježdění a samotnou řeku s tím, jak to známe v Čechách. Po mém příletu začátku července dosahovala hladina řeky nejvyšších stavů a pro mě samotného bylo i nejlehčích 5 mil celého 15 mil dlouhého úseku velké sousto. Vlny, přes které není vidět na kajakáře před váma a velké válce, které je potřeba stoprocentně minout, jinak následuje divoká rozplavba s minimální možnou záchranou. Řeka teče více než 25 mil v hodině a nemá skoro žádné klidné části, kde by si člověk odpočinul.

Steepness za velkého nadstavu (cca 3500 cfs)

American Muscle

Maximální počet lodí na korbě zatím nezjištět :)

Pro lepší představu toho, jak to samotná řeka vlastně vypadá doporučuju shlédnout video z headkamery, zobrazte v HD a na celou obrazovku. Všechny záběry jsou velmi zpomalené až poslední peřej je zobrazena v normální rychlosti :)

North Fork of Payette - Lower 5 from Marcel Hlopko on Vimeo.

Usteani

2011-08-10T10:58:00.012+02:00

Usteani je bohužel často opomíjená perla Buskerudu. Z Dagali, kde pracuji, to máme 20 minut, takže volná odpoledne trávíme převážně tam. Nejznámější střední úsek (Gorge run) nejvíc pobaví za střední vody, zvlášť první must-run. Miluju místa co nejdou obnést, boofnout a vlastně ani rozumně projet :)

Střední Usteani

Spodní Usteani je nejlepší za velké vody, kdy je střední kaňon nesjízdný.

Třešničkou na závěr je horní Usteani s famózním Juvefosenem.

fotky:

Lucie Šedivá a Patrick Griffin

Norge 2011, bro!

2011-07-24T22:30:00.011+02:00

Déšť, komáři, drahé pivo, to je jen pár důvodů, proč jet na celé léto pracovat do Norska. Další jsou třeba vystrašení klienti, děravé rafty, pomatený šéf, no prostě neodolatelná kombinace. Takže jsem zase skončil v Dagali v Serious Fun.

No dobrá, dost stěžování, samozřejmě to tak hrozné nebylo. Hned jak jsem dorazil čekal na mě Numedalslagen s "osmičkou" na vodočtu a zasvěcení vědí, že to už to krapet houpe. Musím uznat, že to byl celkem šok sednout s klienty na takovou řeku po měsíčním guidování na suché Sázavě. Rozdíl se poznal hlavně ve stylu jízdy, převážně u guidy, který se místo pádlování a guidování věnuje spíše tomu, jak se udržet v raftu.

Protože nejen Numedalslagen má dobrou vodu, vyrážíme i na Usteoni a Austbygdai, s "bros" z Ameriky, kteří mi říkají "bratře" i když jsme si spolu na písku nehráli. A protože v Americe stále ještě věří tomu co vidí, jezdíme většinu úseků "na voči" . Já jako Čech z vesnice, který ví, že v řece kromě kamenů, vody a pod jsou někdy i stromy, jsem byl poněkud nervozní. Kluci mě ale uklidnili a na mou otázku: "Co když tam bude strom?" ledabyle odpověděli: " To budeme řešit, až se ho budeme držet!

Fotografie © Patrick Griffin

Video z California Section, Austbygde:

Kanál v Českém Vrbném

2011-07-21T19:10:00.016+02:00

Při nedávné cestě na Lipno jsem se zastavil v Českém Vrbném. Byl jsem zvědav, jak tam pokročili práce s úpravou kanálu a výstavbou mariny. Marina již stojí a je funkční, což se o kanálu nedá říct. Posuďte sami.

Pohled na start kanálu.

Nové hrazení na peřeji číslo 1.
Rozbagrovaná peřej číslo 2.
Znovu pohled na rozbagrovanou dvojku.
Zde byl most nad kolovadlem.
Peřeje pod kolovadlem.
Kolovadlo. Zde bude nový most pro příjezd do kempu.
Zde byl rodeový válec (peřej číslo 3). Pokud vše půjde na 100%, tak možná bude testovací provoz letos v říjnu. Oficiální provoz je naplánován na začátek příští sezony. Držme palce ať vše klapne.

Labe 2011

2011-04-29T11:28:00.004+02:00

Zde najdete pár fotek z letošního Labe.

ISPO 2011

2011-02-11T15:35:00.047+01:00

Slunečný a sněhem zasypaný Kaunertal.

2011-02-06T21:18:00.014+01:00

Pár fotek z vydařeného lednového výletu za prašanem a sluníčkem do rakouského Kaunertalu. Za fotky moc děkujeme Báře Hollan.

Konečně pár fotek z Pražského Petřínského freeride ježdění od naší dvorní fotografky Báry Hollan.

2011-01-21T20:26:00.008+01:00

Parádní odpolední až večerní lyžovačka z velehory Petřín 193 mnm. Super to sueper zábava. Díky za parádní fotky Báro!

Čenda Tour

2011-01-06T19:11:00.005+01:00

Čendovo video z Kaunertalu , kde bylo MEGA prašanu.

Boatpark teambuilding Petřín ski freeride session, aneb pořádnej Českej „paudr“

2010-12-08T17:48:00.001+01:00

Free lyžování a pádlování na divoký vodě jsou dva sporty, který se v Česku dají celkem slušně provozovat,ale co si budeme nalhávat, podmínky tu na to nejsou kdovíjak famfárový. Ovšem jednou za pár let se poštěstí a pak to stojí za to. To třeba když nastoupá Vltava a udělá se vlna v Praze na Štvanici, tak je nesmysl jezdit do Ugandy na Nil. Stejně tak je úplná blbost honit se na Aljašku na heliskiing ve chvíli, kdy napadne mraky prašanu na Petříně.
Sraz jsme si dali hned ráno přímo u lanovky. Musím říct, že levnější lyžovačku jsem asi nezažil. Měsíční studentská permice vyjde na 290 kč a zahrnuje i ekologické elektrické skibusy, které jezdí v pravidelných intervalech po celé Praze a dovezou vás pohodlně až k dolní stanici zubačky. Tou se pak dostanete na samotný vršek týhle hustěvostrý freeridový arény.
Nás se sešla celkem slušná partička. Já a Mates jsme zatáhli dopolední vyučování, Čenda, Panda a Bobík měli odpolední a Markéta s Áňou měli pravděpodobně střevní potíže, nebo něco jinýho, co se tak běžně píše do omluvenky. Bobík totiž dcerkám slíbil, že po tom, co se to několik let nedařilo, je letos vezme někam na pořádnou lyžařskou dovolenou a parádně si zařáděj. Myslím, že byl sám překvapenej, jak brzy a za jak málo peněz svůj slib dodržel.
Sněhu bylo tolik, že jsme nenechávali nic náhodě a vybavili se pípákama. Ježdění nemělo chybu. Začínalo se na schodech, takže každý z nás před každou jízdou provedl na svých parádních lyžích profi servis kamenem. Pak následovala technická pasáž lesíkem. Panda tam při jedný jízdě našel zanovní deštník a tak neváhal, otevřel ho a vyrazil. Těšil jsem se, že dětem, co dole sáňkovali, namluvíme, že je to pan Tau na lyžích. I když spíš připomínal něco mezi Německým turistou a jitrnicí, protože nenašel lyžařský kalhoty, tak jezdil v manšestrákách, ale k dokonalosti to dohnal tím, že na hlavě měl kuklu. Deštník bohužel dolu nedovezl. Při jednom dropu úplně ideálně neustál dopad a deštník svou atletickou postavou uválel. Pod lesíkem následovala parádní pláň s občasným stromkem nebo keříkem. Za jeden takový keřík si zalezla kolemjdoucí důchodkyně vykonat běžnou potřebu. Z cesty sice vidět nebyla,to je pravda,ale když se kolem ní z druhý strany prohnalo sedm lyžařů, tak se trochu divila. Variant jak se dostat dolů bylo spousta,takže nuda tam rozhodně nebyla.
Hodně nás potěšila Áňa, na který bylo jasně vidět, že je na lyžích jako ryba ve vodě, hravě zvládala drsnej terén a myslím , že co nevidět se o ní dočteme ve Freeski magazínu.
No a tak jsme si užili parádní dopoledne na lyžích uprostřed hlavního města, pak jsme naskákali do skibusu a odjeli každej svojí cestou. Smutný je jen to, že o dva dny pozdějc běžela v rádiu reportáž o nás a nám podobných. Výsledek je ten, že městský si dají na lyžaře pozor, hrozí pokuta 2500kč, lyžovat se tam na rozdíl od sáňkování nesmí a do zubačky už prej taky nechtěj freeridery pouštět. Bohužel je to klasicky Českej přístup. Zakáže se všechno co se dá,protože je to přeci to nejjednodušší co se dá udělat. Tak bacha na ně! I tak věřím, že s dalším náporem sněhu se tam opět sejdou všichni, kteří mají freeride v hlavě :-)
Špekoun

PS: fotky dodáme později, někde se nám zatoulali v tom sněhu :-)

Tak je to tady! Máme za sebou první letošní lyžovačku!

2010-11-16T20:50:00.011+01:00

Zatímco mnozí využili říjnový prodloužený víkend jako poslední možnost vyrazit na kolo nebo na vodu, my jsme byli opět o krok napřed a zahájili zimní sezónu:-)
Jako optimální lokalitu pro naše radovánky jsme vybrali Rakouskej Kaprun, kde pár dní před odjezdem spadlo asi 40cm, takže se bylo na co těšit. Navíc se do týhle lokality v tom samým termínu chystali i kamarádi ze spřáteleného lyžařského oddílu vodní stavby Praha. Myslím, že nikdo nebude pochybovat o tom, že jsme byli připraveni na jakýkoliv sněhový podmínky, když řeknu, že jsme ve 3 lidech vezli 11 párů lyží Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne z Boatpark a cestou vyzvedli Evičku v Zoo a nabrali směr Budějovice. To, že jsme až do Budějic jeli asi na dva a půl válce nás nestresovalo. Čenda totiž rozhodně není jeden z těch přizdisráčů, kterej by při prvním náznaku závady stáhl ocas mezi nohy a vyrazil do servisu. Naopak. Čenda lišácky vyčkává jestli se náhodou závada neodstraní sama. V případě téhle konkrétní závady už vyčkává 2 roky a pořád nic. Takže, ať jedeme kamkoliv, vždycky tak třetinu až polovinu cesty odmítá čendakára akcelerovat a v dýmu, který se za námi valí, už nejeden řidič zabloudil. V Budějkách jsme zaběhli do supráče a napakovali se dobrotami, jen na pokladně jsme zaznamenali menší zdržení, protože vánoční řetězy pestrých barev, které jsme zakoupili na ozdobu sebe a čendakáry, nám slečna zaúčtovala za jinou cenu, než byly v regálu, takže jsme jich nakonec z úsporného hlediska část vrátili.
V pátek nám počasí moc nepřálo. Teplota kolem nuly, sníh nebyl špatnej, ale vidět nebylo nic. Ale nakonec to nebylo špatný. Rozjezdili jsme se na sjezdovce, Čenda nám s Evičkou trochu doladil styl, takže jsme byli, jak teoreticky, tak prakticky připraveni na další dny. V sobotu už to klaplo mnohem lépe. Byla inverze, sluníčko, prostě krásný den na horách. Navíc jsme byli široko daleko jediný freerideři, takže všechny první lajny pod lanovkou, který za něco stály, byly naše. Za námi už to sice pak jezdila kdejaká bába s nůší, ale všichni se drželi v našich stopách a necpali se nám do čistýho sněhu. Čenda si hned ráno zpestřil den tamní „snowferatou“. Ta měla jedinou nevýhodu oproti loňsku. Sundali z ní fixní lano. Ale Čenda dokázal, že touha, dostat se na čistou pláň, je větší než strach a asi 15m se sápal v přezkáčích a s Hellbentama na zádech traverzem ve skále. Dokud tam byli alespoň kramle, tak to šlo,ale když už si sundával rukavice, vyhrabával si ve sněhu chyty a klepal se, tak nepůsobil moc jistým dojmem. Nicméně přežil.

V sobotu nejen že byla opět inverze, ale pustili nám další lanovku,díky který jsme se dostali na širokou asi půl kilometru dlouhou pláň, na který jsme byli celý dopoledne sami. Přezuli jsme z prašanovek na Movementy a byla to dobrá volba. Na tvrdším podkladu bylo nafoukáno asi 15 centimetrů prašanu, takže jsme si užívali rychlosti a dlouhých oblouků. Navíc se celá pláň přefoukávala i v průběhu ježdění, takže naše stopy průběžně mizely. Odpoledne vítr ustál a kromě nás už se po pláni vozilo spousta dalších nadšenců. Poslední den nám nepustili lanovku kvůli větru, ale i tak jsem pojezdili parádně.
Bydlení v čendakáře se taky velice osvědčilo. Sice na nás tamní koukali poněkud zvláštně a to hlavně když jsme po lyžování seděli na parkáči okolo vařiče a cpali se z jednoho hrnce nějakou tou dobrotou. Ale na nedostatek luxusu jsme si stěžovat nemohli. Když jsme si vždy po lyžování přestavěli obývací stěnu na domácí kino tím,že jsme do ní vložili notebook, zapnuli jsme si nezávislý topení a načali PET Bráníka, tak nám bylo krásně. Navíc jsme nemuseli nikdy spěchat z lanovky dolů. To mělo tu výhodu že mezi hromadou odpadků, která tam vždy po Češích a Slovácích zůstala, se dalo najít i pár vzácných artefaktů. Jinými slovy, já mám nový sluneční brejle, který by mi záviděli i Bodie a Doyle, Čenda má parádního dámskýho kulicha a Evička si polepšila o praktickou kuklu.

Večery jsme trávili v apartmánech s kamarády z lyžařského oddílu a oddávali se společenským hrám. Při jedný z nich nás nutili pít jakousi tureckou rakiji, která po smíchání s vodou zbělala a chutnalo to jako vyčpělá hašlerka. Čendovi tohle pití tak svědčilo, že si po jednom napití stahoval z hlavy čerstvě nalezenýho kulicha a vypadalo to že ho použije jako pytlík na zvracení. Nakonec to statečně ustál. Ale musím říct, že jsme se nenudili a o kulturní vyžití nebyla nouze. Když jsme netrávili volné chvíle s kamarády z oddílu, nemarnili jsme čas a na parkovišti jsme se oddávali jak klasickým tak i moderním tancům a v neposlední řadě taky fotomodelingu. Chtěli jsme především poukázat na to, že ať už v časopisech píšou cokoliv o lyžích s technologií rocker, pravděpodobně na žádných takových nikdy nestáli. Bohužel se nám to nepodařilo zdokumentovat, ale vyjet si na lyžích jako jsou Hellbenty, EP Pro a nebo Nancy funcarverový oblouk po hranách, zdůrazňuji po hranách, nikoliv smýkáním, je bezproblémová záležitost a velká zábava. Jedinou podmínkou k tomu je mít stehna jako pilíře. To že my rozhodně máme se nám zdokumentovat podařilo:-) Takže pro ty co se báli o budoucnost lyžování kvůli výrobě lyží s rockerem máme dobrou zprávu. Jde to i na nich a to bez jakýchkoliv potíží.

Při odjezdu z areálu ještě Čenda zvládnul při couvání porazit značku zákaz stání. Omylem se nám totiž podařilo zajet na parkoviště pouze pro zvané, ale odjeli jsme v poklidu a nenápadně aniž bychom na sebe nějak upozornili, takže vše proběhlo v nejlepším pořádku. Cestou jsme se stavili v Loferu, kde jsme omrkli tamní kajakáře, jak při neděli trénovali na své domácí trati. Alespoň Čenda viděl co ho na jaře čeká. Myslím, že začátek sezóny se prostě vydařil.

Špekoun

Kanumesse 2010

2010-10-08T10:03:00.123+02:00

Tak rok se s rokem sešel a v Norimberku se opět konala vodácká výstava, která je rok od roku větší a rozhodně patří mezi nejdůležitější vodácké podniky vůbec. Detailně už popsali výstavu kluci z Hydra tak já už budu stručný.

Pěkný Squirt od Big Dogů jsem si nemohl nechat ujít, je to prostě srdeční záležitost a navic byl vynikajícně zpracován, třeba jednou zase...

S Betkou jsme koukali na šikovný filtry na vodu Katadyn, vzhledem k tomu, že za dva dny odlétala do Nepálu, tak to bylo poměrně na místě, stejné prý brali sebou.

U značky ORTLIEB jsem byl dlouho vícekrát, tady např. praktická lékárnička

Anglický PALM opět nezklamal, mě zaujal mimo jiné výborný fleecový overal, už se na něj těším.

Dětská kolekce dostala vlastní název MOBY a je opět o něco větší.

Bundy budou zase o něco málo propracovanější v zajímavých barvách.

Ortilieb a jeho pouzdra na foťáky, jak parádní na zrcadlovky, tak praktická řada na kompakty

PALM a průřez jeho kolekcí, obzvláště "strakatá" bunda mě zaujala nejvíc a i když nejsem zrovna hydrosexuál, tak tuhle bych mohl.

Dvě nové PALMácké vesty speciálně navržené pro ženy a dívky.

Klečení do OC

Klečení od North Water určené do otevřených kanoí na divokou vodu, ale po úpravách určitě použitelné do jakékoli lodě.

Petr Kolomý a jeho K-gear opět předvedl opravdu velmi kvalitní výrobky, které se mohou směle měřit s ostatní světovou špičkou v oboru, tady je novinka palubní vak v novém zpracování.

A aby vám nebyla zima moc dlouhá, tak nakonec jsem si nechal vymazlenou mapu Korsiky s popisy řek, fotkami a vším možným. Takž už teď můžete plánovat jestli pojedete klasiku nebo na Ostrově zkusíte nějaký novinky případně si šoupnete pár dní Seakajakingu na západním pobřeží.

Vím o jednom dost dobrým krámu u Palmovky, kde jí snad už brzo najdete :o)

Kostaka

50. ročník závodů na Hamerském potoce

2010-10-01T09:32:00.025+02:00

Letošní 50. ročník se opravdu vydařil. Skvělé počasí, super voda a hlavně opět pořadatelský koncert za který je nutno poděkovat všem Bohemákům v čele s Ešusem. Boatpark se tak jako pokaždé podílel na sponzorování Hameráku.

Náš stánek plný slev jste nemohli minout, protože byl na stejném místě, tak jako každý rok a to na levé louce hned při vjezdu do kempu. Sobota byla ve znamení obchodu a pokecu s kamarády a plná očekávání na nedělního pádlování.

Stará garda se vrací k pádlování. Jupí :-)

Kuba a jeho old school kajak a vybavení. Teď je to sranda, ale on to pořádně nezažil. Kdo nezažil nepochopí, ale také o nic nepřišel.
Pohoda u vody.

Novomanželé na výletě.

Holky jdou do akce.

Rohanova vesta a kalhoty jsou nesmrtelné.

Starej válečník Haf.

Čenda a jeho stylová helma.

2010-09-22T18:22:00.004+02:00

Grónsko na mořském kajaku - retrospektivní slideshow příblíží přípravy i samotnou výpravu prvního českého teamu do pobřežních oblastí východního Grónska na mořském kajaku vlastní výroby. (během každého promítání získá vylosovaný návštěvník vlněné triko Icebreaker ve kterém jsme v Grónsku pádlovali)

6.12.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Liberec - lezecká stěna Šutr - Hrazená 470, Liberec 1, od 20:00 hodin

24.11.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Bratislava - loděnice Dunaj klub Kamzík - na pravom brehu Dunaja, na riečnom kilometri 1867,8, od 19:00 hodin

1.11.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Hradec Králové - Adalbertinum - Třída Čs. armády 300, Hradec Králové, pondělky od 18:00 hodin

10.2.2011 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Plzeň - Západočeské muzeum - Kopeckého sady 2, Plzeň, od 18:00 hodin

7.12.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Praha, 4 – Volnočasová (dříve KC Novodvorská) - Novodvorská 1013/151, Praha 4 - Lhotka, Sídliště Novodvorská, od 19:00 hodin

Za celý tým
Petr Gándhí NOVOTNÝ

Deferegenbach a Isel - Virgenschlucht.

2010-09-22T18:02:00.008+02:00

Moc pěkné video od Matěje Holuba z vikendoveho pádlovani v Rakousku.

Austria - 11.-12.9.2010 od Matěje Holuba na Vimeo.

Rallye Sudety aneb Waterloo u Teplic

2010-09-15T18:22:00.003+02:00

Boatpark team exceloval na Specialized rallye Sudety 2010

Od chvíle, kdy legenda a nestor Českého pádlování Bobík Sušánka pověsil singlovku na hřebík a místo ní si pořídil nové kolo se v Boatparku ledacos změnilo. Především to, že téměř všichni zaměstnanci včetně brigádníků musí povinně Bobíka doprovázet na jeho cyklovyjížďky a další cykloakce které naplánuje. Na letošní sezónu nám celkem odvážně naordinoval nejtěžší závod XC maratónu v Čechách a to Rallye Sudety.

Celkem jsme se toho všichni chytli a ani se moc nebránili, naopak jsme se spíš začali slušně hecovat. Účast odmítl Pája, protože tvrdil, že alespoň někdo musí zůstat použitelný aby obchod fungoval a Davídek, který si cestou na kole do práce v drsné sjezdové pasáži na louce vedle dětského hřistě mezi Jarovem a Boatparkem ohnul sedlovku a pošramotil morál natolik, že alespoň pro letošek závody vyhlášené svými těžkými sjezdy celkem pochopitelně odmítl.

Letní přípravu jsme pojali každý po svém. Bobík jezdil denně do práce na kole, já a Čenda taky, ale už ne tak často, no a Panda ještě o něco míň. Kosatka razil svou vlastní teorii, že před velkým závodem se nejvíc bojí přetrénování, takže na kolo za celé léto téměř nesednul. Já a Bobík jsme ještě pár týdnů před závodem vyrazili s partičkou na týden potrénovat na Gardu, takže jsme se cítili dokonale připraveni.

V pátek 10. září jsme v podvečer naskládali kola do „modráče“ a vyrazili směrem Teplice nad Metují. Já bral automaticky místo za volantem, kluci cestou poladili svou předzávodní formu pár dvoulitrovejma PET braníkama. Prezentace probíhala v tamním kinosálu a rozhodně už na ní jsme jako tým velmi zaujali. Zatímco ostatní závodníci, kteří mimochodem každý z nich vážil asi třetinu toho co Panda, jen suše vzali svoje číslo a odešli, my jsme s poslední nedopitou PETkou braníka zalaškovali s děvčaty co čísla rozdávali a ještě před odchodem poseděli v první řadě před pódiem a dívky jsme každý dle vlastního vkusu ohodnotili. Pak jsme formu doladili v hodspodě v Adršpachu, kde jsme se potkali se spřáteleným týmem z Konstruktivy.

Ráno před závodem probíhalo trochu hekticky, protože většina z nás nechala servis svého stroje na poslední chvíli a tak to podle toho vypadalo. Panda měl sice kolo 3 dny v opravě, ale za tu dobu mu nesehnali brzdové destičky, kvůli kterým to tam především dával, takže mu řekli, že ty starý snad ještě vydrží. Tak alespoň přezul plášť. Čenda ráno měnil zadní kolo a kazetu na něm, protože s osmičkou ve které chybělo pět drátů nechtěl do závodu nastupovat. Kosatka sháněl nové brzdové destičky v den odjezdu a když se mu to nedařilo, namontoval si na kolo aspoň nový tachometr, aby věděl, jak rychle z kopce jede, když už nemůže brzdit. Destičky nakonec na poslední chvíli za nehoráznou cenu sehnal, ale po jejich namontování kolo lehce přibrzďovalo samo od sebe a to asi tak, že na pootočení předním kolem byli potřeba dva lidi. Kosatka ale naštěstí nějaký ten pátek pracoval jako servisman, takže jednu novou destičku vyměnil za starou aby vznikl prostor pro kotouč a tím problém vyřešil. Naneštěstí vše zapomněl zajistit závlačkou, destičky ztratil a závod nakonec odjel jen na zadní brzdu.

Startovní pole vypadalo následovně : v předu stála Česka špička, pak se tísnil dav stovek ambiciózních závodníků, pak byla pět metrů mezera, no a pak stálo nás pět a vedle nás ještě dva borci na dvoukole. Když zazněl startovní výstřel, Kosatka a Bobík ještě dopíjeli pivko, které Kosatka obstaral těsně před startem v nedalekém stánku. Čekala nás 123km dlouhá trať náročným terénem s celkovým převýšením 3350m. Prvních 45km do první časové kontroly probíhalo hladce, buď po asfaltu a nebo po polních cestách mezi loukami a i když jsme se hned na startu naše skupinka celkem roztrhala, první časový limit jsme všichni zvládli bez problémů. Pak přišla hezká,ale už náročnější lesní pasáž. Tam už mi nebylo moc dobře, ne že by mě opouštěly síly,ale žaludek nějak protestoval. Navíc jsem na mokrých slizkých kořenech tu a tam zavrávoral a asi dvakrát sebou fláknul o zem. Po nastoupání přišel první těžší sjezd, to bylo asi jediné místo kde jsem měl šanci nahnat nějaký čas, nebo někoho předjet, protože spousta lidí, kteří měli očividně na kole najeto víc než kdokoliv z nás a do kopce si nás v pohodě dávali, tak z kopce kolo radši vedli. Cesty se zúžili a všechny výjezdy i sjezdy byli čím dál víc strmější. V jednom dlouhém stoupání, kde všichni kolo vedli, se kolem nás velmi elegantně prohnal Čenda a ukázal nám svoje záda. Bobík se ho pokoušel napodobit. Je pravda že naprostou většinu kopce taky vyjel,ale já šel pěšky a byl jsem taky rychlejší než on.

Následovala občerstvovačka na 54. km, kde jsme se od motorkaře uzavírajícího pelotón dozvěděli, že jsme skoro poslední a že v podstatě všichni, které jsme na začátku závodu předjeli a měli z toho radost, tak narozdíl od nás odbočili na kratší variantu závodu. Byla to první zastávka kde jsme s Bobíkem trochu vydechli. Moje křeče v břiše se stupňovali a už před touto zastávkou jsem byl několikrát nucen zahodit kolo a zmizet na chvíli v lesích. Byl jsem přesvědčen, že je to daň za to,že jsem jako jediný minulý den řídil, místo toho abych s ostatními ladil formu. Netušili jsme kde jsou ostatní, jen jsme věděli, že Čenda někde před námi a Panda s Kosim někde za námi. Vyrazili jsme dál. Asi po 2km jsem píchnul. Výměna duše nám zabrala trochu času,ale jelo se dál. Drželi jsme se ve skupince zoufalců uzavírajících závod. Měl jsem pocit, že stoupání jsou čím dál strmější a delší a mě bylo čím dál hůř. Bobíka navíc začali brát parádní křeče do nohou, což se mu běžně nestává. Téměř všechny kopce co následovaly už jsem vedl pěšky. Jednak jsem věděl, že je to alespoň v mém případě skoro stejně rychlé, jako kdybych je zkoušel vyjet a když jsem nebyl v předklonu nebylo mi aspoň tak špatně. Po celkem vydatném sjezdu jsme dojeli k další občerstvovačce, ale stejně jako na těch minulých na nás už nezbylo nic než samotná voda místo slibovaného ionťáku a pár kousků ovoce a sladkostí. No prostě žádná hitparáda.

Další pasáž vedla opět do kopce a kolo už jsem opět jenom vedl, stejně jako pár posledních zoufalců z koncové skupinky co se kolem nás potloukalo. Bobík se snažil chvílema jet, což bylo vzhledem k jeho křečím dost obdivuhodné, ale nakonec taky tlačil. Po přehoupnutí se přes vrchol jsme nasedli a pustili se do dalšího nepříliš příjemného bahnitého sjezdu, asi po 300m se ozvala rána a já opět prorazil duši zadního kola. Hodil jsem ho do roští, chvíli do něj kopal a pak řekl Bobíkovi ať jede dál, že končím. Začal jsem tlačit kolo pěšky k nedaleké časové kontrole na 75. km. asi po pěti minutách jsem došel Bobíka, který zvládnul přetrhnout řetěz. Ten jsme ho společně opravili a Bobík pokračoval. Já se pěšky dobelhal k časové kontrole. Cestou mě ještě předjel Kosatka, který byl v tu chvíli s velkým časovým odstupem úplně poslední. S ním jel jeho v tu chvíli už dobrý kamarád motorkář. Z časové kontroly jsem se nechal autem odvézt do cíle

No a jak jsme nakonec všichni dopadli? Čenda udržel svoje tempo a závod celkem elegantně dokončil za 9h 25min. Tímto mu gratuluji a smekám. Když mě dovezli do cíle tak už tam čekal Panda, který skončil na občerstvovačce na 54. km. Ptali se ho tam jestli pojede dál, že nevypadá dobře, tak jim řekl že jo, a hned na to se zamotal a sesunul se na zem. Kosatka to nevzdal,ale na poslední časové kontrole na 105. km byl vyřazen, protože nestihl limit o 40 min. No a Bobík neuvěřitelně zabojoval, na poslední časovce, kterou o 5 min nestihl, přemluvil organizátory aby ho pustili dál, no a do cíle dorazil 3 min před celkovým limitem společně s motorkářem. Takže to měl za 11 hod 27 min, ale jako bonus si ho vyfotili jako posledního, kdo závod dokončil. Naši kamarádi ze spřáteleného týmu z konstruktivy, jmenovitě to byli Janek, Tomík a Strejda, všichni závod dokončili. Takže jim taky patří můj obdiv.

Večírek na apartmánu po závodech proběhl hodně decetně. Seděli jsme dokolečka a průběžně všichni usínali každý ve svém křesle. Jen Tomík na sebe lehce upozornil, když při každém usnutí vylil skleničku co měl v ruce buď na sebe a nebo na podlahu. Každopádně na příští rok potrénujeme a jdeme do toho znova. Někteří si dali za cíl zlepšit si čas, já jsem si dal za cíl dokončit závod a Panda říkal, že by rád dojel alespoň na 98. km, protože ho Čenda navnadil, že tam na občerstvovačce dávali výborný domácí klobásky.
za Boatpark team Špekoun

Všechny fotky najdete ZDE

Lipno 2010

2010-09-03T16:59:00.019+02:00

Letošní Lipno se opravdu vydařilo. Buď jsem měl štěstí, ale zdálo se mi, že bylo celkově méně lidí, hlavně raftařů. Škoda, že větší vodu pouštěli jen v pátek. Kromě pádlování musít říct, že se oba večírky vydařily. Hlavně sobotní byl excelentní díky koncertu Jinovatky alias Jitřenky. Takovou šou jsem dlouho neviděl.

Po páteční pitce už Škvíra není Škvírou, ale je to Štěrbinka. Té se už nikdo nemusí bát, je heboučká a přítulná i když občas kouše :-).

Jinovatka rozhicovala kdekoho.

Večírek ukázal, že v řadách WWŽeny se jsou ukryty dva barmanské talenty, Dejv a Viktor. Myslím, že mají naší plnou důvěru na další akce.

Zde najdete ukázku z koncertů Jinovatky na youtube

Další fotky najdeš na webu WWŽeny
Kosatka na kajaku Remix XP ve Štěrbice

Usteani

2010-08-24T22:07:00.004+02:00

Na Usteani to mám z Dagali, kde momentalne pracuji, asi 20 minut autem. Sjizdná je po kazdém silnějším dešti. Na nasedacím místě sice moc nevypadá, ale jen co se kaňon zavře zábava začíná. První mustrun jsme jednou jeli a za vetsi vody složite obnášeli. První jízda trvala 4 hodiny druhá sotva jednu hodinu. Prostoru na obnášení tam moc není. Sifon,který je cestou, se uz obnáší příjemně, protože jsou okolo nastřílená lana a žebřík. Končí se před zhruba 15 metru vysokým vodopádem.

QAJAQ GREENLAND 2010 | 1. Czech team

2010-08-20T08:55:00.009+02:00

Podpořili jsme expedici QAJAQ GREENLAND 2010, která se jako první česká výprava vydala do pobřežních oblastí východního Grónska na mořských kajacích.

Můžeme s potěšením konstatovat, že úsilí, které kluci do příprav vložili sklidilo zasloužené ovoce. Jejich kajaky se ctí zdolaly jak cestu do Grónska, tak i samostanou výpravu, při které díky mimořádně příznivým klimatickým podmínkám urazili o třetinu větší porci než plánovali, tedy ve finále celkem 310 kilometrů během 12 dní na moři.

Již teď se můžete těšit na chystaná poutavá promítání obrázků a příjemné cestovatelsko-vodácké posezení na několika místech v ČR, stejně tak kluci chystají sérii vyprávění v rozhlase i na televizních obrazovkách či stránkách různých časopisů. 100% to bude skvělé zpestření období dlouhých zimních večerů.

Turecko

2010-08-18T21:27:00.025+02:00

Jak už jsem psal v předešlém článku odlet do Turecka nám zkomplikovala islandská sopka. Nicméně samotný odlet a odbavení proběhlo zcela hladce. Rozhodně doporučuji Turkish airlines, protože k standardnímu zavazadlu (25kg) a příručnímu můžete mít ještě jeden kus sportovního vybavení zdarma. Navíc vůbec neřešili hmotnost a rozměry. Myslím, že by vzali i jachtu, samozřejmě bez stěžně :)

V Istanbulu na letišti na nás čeká pán s připraveným autem. Trochu se děsí při pohledu na hromadu našich krámů, ale my ho překvapujeme zahrádkou schovanou v kajaku. Kdyby věděl, v jakém stavu mu auto vrátíme, asi by nám klíče do ruky nikdy nedal. Zapůjčili jsme si Fiat Doblo 1,3D, který si později vysloužil přezdívku kozí dech či Doblo 2xNIC.

Cesta do Kačkaru probíhá víceméně v klidu, jen si to chce přivyknout tureckému stylu jízdy a občasné absenci asfaltu na dálnici. Ráno přijíždíme k naší první a vyhlášené Aksu Dere. Aksu bych rozhodně zařadil mezi jednu z nejlepších tureckých řek. Krásná řeka s průtokem tak 25 kubíků typu rakouského Venteru. V tomto údolí trávíme dva dny, ale na spodní kaňon si netroufáme, díky větší vodě než by bylo třeba.

Aksu Dere

Další dny se věnujeme řekám ústícím do Černého moře, takže vždy proběhne jen krátký přejezd do vedlejšího údolí směrem na východ. Řeky jsou převážně stejného charakteru. Situace je vždy stejná. Před ústím do moře tak 15 -20km WW1-2 a v autě padají hlášky typu: málo vody, to je lehký to nejedeme. Když řeka trochu přiostří tak na pěknou čtyřku, už z okýnek čouhají žirafí krky hledají optimální lajny. Následně řeka znovu přiostřuje až k takzvanému KTB (klasickej tureckej bordel). KTB se vyznačuje vysokým spádem (Doblem do kopce na jedničku, průměrnou rychlostí 5km/h) a náležitou blokací, když už je nějaký slajd či skok, tak buď padá do kamení, nebo odtéká do krásné sifonády. Po dostatečném nabažení kamenné sjezdovky KTB, následuje ústup o pár km zpět, kde konečně nasedáme.

Intelektuální dáma

Ozlyce Dreresi a Karlova hluboká lajna

Na pobřeží Černého moře si necháváme ještě pár řek na cestu domů a vypravujeme se přes kopec k Coruhu. Cestou přes sedlo konečně chápu, kde se tu všude bere ta voda. V sedle řádí regulérní vánice a sněhové bariéry podél silnice převyšují naše auto s loděmi. Řetězy s sebou opravdu nemáme. Miluju tlačení auta sněhem v sandálech.

Krajina kolem Coruhu je úplně odlišná od té na pobřeží. Zelené svahy porostlé čajovníky a lískovými keři vystřídá nehostinná vyschlá krajina. Coruh z vrchu připomíná obrovskou strouhu kakaa. Hned po pár kilometrech cesty podél Coruhu nás čeká šok v podobě rozestavené přehrady. Řeka je tady přehrazena sypanou hrází, před kterou se tvoří obrovský vír a všechna voda mizí někam dolů. Při představě, že do toho vjedu na kajaku, mě mrazí.

Další den máme v plánu bezejmenný přítok Coruhu, který si vysloužil jméno Skopec Dere. Tenhle potok utíká opravdu z kopce, na těch 5km zastavujeme tak 3krát. Ze Skopce dojíždíme přímo do Coruhu – docela změna z pár kubíků přesedlat rovnou na takový veletok. Jestli jsem si do této chvíle myslel, že jsem někdy pádloval na vodnatce, tak to byl rozhodně omyl.

Skopec Dere

Po cestě do Ispiru, kde teče vyhlášená Barhal Dere, prorážíme první kolo. Hlavně že jsem několikrát říkal, abychom zkontrolovali rezervu. Vesnice, ve které stojíme, zjevně nemá ani zavedenou elektřinu. Turci však nezklamali, ve stodole mají pod dekou schovaný zánovní John Deere s kompresorem.Po parádním Barhalu konečně míříme k vyhlášenému úseku na Coruhu.

Barhal Dere

Hned první peřej napoví, o co tu půjde. Vybrat vhodnou lajnu, netrefit žádný válec ani rozhraní a v případě nutnosti opravdu včas zastavit. Coruh mi ukazuje, že i Grande je dobrá rodeovka, pokud se naskytne dostatečně velká vlna. Vory, který nám už pár dní dělá jen řidiče, protože svou Karnali tak trochu odepsal, nám dnes v autě sotva stačí a to jede dokonce po asfaltu. Dle tachometru v autě si to Coruhem svištíme 25km/h. Úsek z Isiru do Artvinu (80km) si rozdělujeme na dva dny.

Coruh

Druhý den jsem nějaký pomuchlaný a tak si ordinuji rest day. Natáčímé, fotíme kluky a děláme v autě předsunutou hlídku. Silnice se náhle výrazně odděluje od řeky, tak varujeme kluky, že je to jen na nich. Po 15km přijíždíme nejen k řece ale zároveň k obrovskému staveništi. Turci těsně před Artvinem budují obrovskou klenbovou přehradu. Z vyhlídky vidíme, jak kluci zastavují před vtokem do obtokového tunelu. Jedeme na vrátnici a snažíme se vysvětlit situaci s nadějí, že kluky vezmou třeba nějakým výtahem. Vrátný bohužel vůbec nechápe, co po něm chceme a dává mi k telefonu nějakého úředníka, který hovoří anglicky na úrovni žáka první třídy. Nakonec kluci musejí nést lodě zpět proti proudu Coruhu k místu, kde se odpojila silnice. Ještě že jsem dnes nešel na vodu, nést loď ve 30 stupních 10km by se mi opravdu nechtělo. V Artvinu nás opouští Vory, tady stejně nemá na čem pádlovat a v práci mu utíkají peníze. Vydává se tedy busem do Istanbulu a odtud letadlem do Prahy.

Přehrada před Artvinem

Oprava Voryho lodě

Z přítoků Coruhu ještě dáváme Berta Suy, Illica Deresi a jeden levostranný přítok v Borce, z kterého ale utíkáme po 500 metrech. Sice by to asi šlo, ale prostor na chyby tam rozhodně není. Pomalu se vydáváme na cestu zpět, ještě máme v záloze řeky na pobřeží Černého moře. První máme v plánu Cayang a po něm Caylang. Ten se rozhodně nepodobá okolním řekám. Je to spíš pool-drop v soutěskách piemontského charakteru. Karel nás opouští asi po kilometru, když vylamuje sedačku i se šroubem. Snížák ho následuje asi po dalších 2km. Pokračujeme s Čívou ve dvou, protože se nám Caylang moc líbí. U prvního mustrunu na mě jdou zaječí úmysly, ale pokračujeme. Následuje pár pěkných míst, Číva vystupuje a jde prohlížet. Jenže já se chci podívat do posledního vracáku. Z vracáku vidím, že si to prohlídku rozhodně zaslouží. Traverz ke břehu kazím, jak jen se dá a už jedu místečko na voči. Volím pravou cestu. První nemalý skok a už nic nevidím, druhý skok a jsem v nějakém hrnci, trochu šrotování a jsem nalplácnutý na stěně. S lodí se nedá ani hnout, tak raději krysím. Voda mě z kajaku úplně saje, chvilku ručkuju po stropě a vynořuju se za sakra hnusným místem, Jefe mizí za další hranou mezi kolmými stěnami a já se s ním pomalu loučím. Štěstí že jsem kameru poslal na břeh se Snížákem. Drápeme se kaňonem nahoru někam k silnici a bez házeček by to rozhodně nešlo. Na silnici už pobíhají vystrašení kluci, protože našli mého Jefa zaparkovaného asi o kilometr dál na mělčině. Takže se chvilku vydýcháme a hurá zase zpět do kaňonu pro loď. Prostě ty poslední vracáky občas nejsou úplně dobrá volba.

Balta Cayi

Pokračujeme dál na Firtinu Deresi. Bydlíme v raftové společnosti a provádme patřičnou družbu. Bratranec majitele umí obstojně anglicky, a tak nám někdo konečně vysvětluje, jak to tu chodí. Firtiny si moc neužíváme, protože jsme zadrženi místní policií. Minulý týden se tu utopil nějaký podnapilý Rus, tak vyhlásili zákaz splouvání vrchního toku. Na policejní stanici dostáváme čaj a je nám celá záležitost vysvětlena.

Zadrženi policií

Účastníci zájezdu

Cestou domu ještě dáváme vrchní část Ozlyce a rozlučkovou jízdu na Aksu. Do Istanbulu přijíždíme s rezervou a tak si můžem ještě dovolit spánek na benzince. Ráno cestou na letiště Číva přehlíží příčný práh a poslední šroub, který držel zahrádku se odporoučel. No nic, kurty skrz okýnka máme už 14 dní, tak nás další dvě nemohou vyvést z míry. Pán z půjčovny na letišti hledí trochu nejistě a my uznáváme, že auto není již úplně v kondici. Na palubce by se daly sázet brambory a motor pod kapotou trochu cestuje do stran, ale jezdí to. Přes dvě hodiny čekáme frontu na odbavení, pak problém s loděmi a za přepážkou slečna, co se zaučuje, prostě paráda. Letadlo nám odlétá před nosem. Naštěstí odpoledne letí další a přebookování nebude stát nic.

photos by Snížák

Příprava na Turecko

2010-08-18T20:59:00.005+02:00

Konečně mám letět na vodu letadlem, navíc je to můj první let a zrovna musí řápnout nějaká sopka na Islandu. No, co se dá dělat, snad brzy letiště otevřou. Po dvou dnech čekání se sbalenou lodí mi volá Vory, že má strašnou chuť pádlovat a stejně již v práci nahlásil dovolenou. Posouváme tedy odlet o týden a večer už sedíme v autě směr Rakousko.

Vody zrovna dvakrát moc není, a tak volíme jistotu Loferschlucht, ten nezklame nikdy. Po-té trochu nešťastně volíme přejezd na Isel s úmyslem dát Virgenschlucht. Plány nám překazí extra malý stav vody a zbytek dne zabíjíme prohlídkou Iselschluchtu. Stav vody je asi ideální pro sjetí (slezení), ale máme s sebou málo lezeckého vybavení a i s ním by to nebylo úplně zadarmo. Celé Rakousko je zrovna bez vody, a tak jedeme na další jistotu v podobě Enns a Gesause.

Střední vodu a navíc sluníčko si parádně užíváme. Přemlouvám kluky, že bychom zajeli na Salzu, zavzpomínat na začátky, ale ti pro mě nemají pochopení. Zájezd tedy zakončíme na Lausse odkud jsou všechny fotky a video. Pak už jen pořádně usušit hydro a vyrazit k domovu, protože nám další den v 9 hodin letí letadlo do Turecka.

foto: Snizak

Nedělní Kamenice 8.8.2010

2010-08-09T09:53:00.028+02:00

V neděli se nám podařilo sjet dvakrát Tanvaldskou Kamenici za slunečného počasí. První jízda za necelých 90cm a druhá o deset méně. Zválené břehy do výšky jednoho metru a plno bordelu na stromech ukazovalo, jak velká voda se tady před pár hodinami prohnala. Čekali jsme hodně stromů, ale naštěstí se naše očekávání nenaplnilo. První strom je asi 300m pod Držkovskými schody, který jde objet z prava. Další stromy trčí z levého břehu pod Soutěskou až do řeky. Místo je bez problému sjízdné. Jediný problém by mohl nastat, kdyby tam někdo naplaval. Poslední třetí strom je v Tobogánu. Při první jízdě byl Tobogán nesjízdný, protože strom ležel napříč řekou. Klesající voda obrovský strom posunula více dolů a tak se dalo při druhé jízdě sešoupnout úplně u břehu do laguny a zní najet do závěrečného hupíku. Každopádně Tobogán je nejetelný na přímo. Strom má plno zbytků větví, takže je to takový ježek.

Vysoké Mýto 2010 - smykování

2010-08-06T18:36:00.014+02:00

Díky Viktorovi jsme vyrazili na školu smyku ve Vysokém Mýtě. Bezpečně zažít, jak se chovají naše auta bez nákladu ve smyku bylo poučné. Auta při rychlostech 30-45km v hodině šla do smyku jako po másle. Cílem kurzu není naučit se zvládnout smyk, ale vyvarovat se mu. Všichni jsme rychle pochopili, že v provozu to bude průser.

Sám si nedovedu představit, jak by to dopadlo kdybych měl na střeše lodě.

Už vím, že potřebuji auto nacpané elektronikou, které mi pomůže zvládnout nebezpečnou situaci. ABS je minimum.

Kurz všem vřele doporučuji, protože poznáte jak se chová vaše auto ve smyku a zda stihnete správně zareagovat. Rozhodně to nejsou vyhozené peníze a čas.

Vodácký výlet do Piemontu

2010-06-16T10:10:00.009+02:00

Piemont 2010

Opět po roce jsme se chystali do Piemontu. Opušťáky od rodin dlouho přiopravený a velká očekávání jestli to bude tak super akce jako loni. Po loňském úspěchu přidáváme jeden den víc. Informace o vodě a počasí od kluků co jeli před námi nebyly optimální. Silný nonstop déšť a nadstavy v řekách. Moesa 100m3, Verzacsca 80m3. Kluci utekli ze 3 řek a na Sesii šel jet raftový úsek. Nic moc pro naše plánování. Opušťák je opušťák a tak vyrážíme i kdyby čert na koze jezdil. WW Ženy si poradí, nejsme žádný holobrádkové a snad budeme mít štěstí.

Cestou v Mnichově nabíráme Tomíka, který asi zapomněl čím jedeme a čeká od jedenácti u pumpy před O2. Jsme tam v půl třetí jako na koni.
Po vyhodnocení situace jedeme na horní Inn, Girasun schlucht. Je tam střední voda. Nasedání ve 1200m/n.m. nás dostalo do reality: na vrškách okolních kopců leží čerstvý sníh, prší a je kosa. Každý řeší co si namočit a co schovat na další dny. Girasun je krásný, voda dobrá, optimální rozpádlování po dlouhé cestě. Přesto se shodujeme, že sem má smysl jet jen za velké vody.

Po zhodnocení situace vyrážíme směr Piemont - Valle Sesia. Trochu nás zarazí divná značka zákaz vjezdu s vlekem. Dodatková tabulka pod ní je zvláštní a tak ji vyhodnocujeme jako zákaz vjezdu pro náklaďáky s vlekem. Přejezd přes St.Moritz a pas Maloja je parádní. Po zdlouhavé cestě zpestřené malým blouděním usínáme za bubnování deště v raftovém centru u Sesie.

Ráno před nás na zem správcová hodila cedulku kempování zakázáno. Trochu v šoku se jdeme ptát co a jak a zjišťujeme, že pokud chceme kempovat, tak musíme v kempu více proti proudu. Místní dohoda se starostou. Skína to trochu vykolejilo, že zapomněl, že jeho vařič ještě hoří a začal ho odšroubovávat. Hned vyšlehly plameny a z pětikolovky propanbutanu se stal ohnivý granát. Skín jako statečný branec okamžitě mrštil bombu za val k řece.

Přesouváme auto do bezpečí, zanecháváme hlídku a zbytek vyráží na obhlídku Balmucia klamu na dolní Sermenze. Je tam velká voda, ale menší než loni. Eda nachází cestu s jedním nutným přenášením, které bude vyžadovat pevné nervy. Balíme to :-( a jedeme nahoru na horní úsek s Trumpetovým vodopádem. Je zde parádní větší voda, super pádlování. Dáváme vše až na jeden šlic, ale ten nás moc nemrzí. Po dojezdu rychlý přesun na Egguu. Ta má taky super vodu. Pro mě naštěstí o trochu menší než před rokem. To bych se asi dlouho rozmýšlel. Ukazuje se, že suchý oblek je suchý oblek, protože my jsme s Edou byli ok, ale ostatní se tvářili, že díky jejich průtočnému oblečení jsou zmrzlí jako drozdí ho… Jsme bohužel jen 2 a tak konec dnešního pádlování. Teď by se prodávalo pořádné oblečení jedna báseň :o).

Opět se spojujeme s naším předvojem a pokoušíme si domluvit společný večírek. Vše se daří a párty stan je plný bohatýrských historek. Od kluků se dozvídáme, že už toho měli dost a byli se ohřát ve Varalu v sauně a vířivce.

Druhý den je to na parkovišti u Eggui to jako na Hameráku. Přijíždí několik aut účastníků průvodcovaného pádlování. Jeden z průvodců je náš kamarád Kajman jeden z našich špičkových kajakářů. Egua je báječná jedeme vše a i závěrečná zkumavka je milosrdná. Pro velký úspěch dáváme ještě jednou dle hesla double run double fun. Super paráda.

Při přesunu prohlížíme pěkný vodopád na Biaso Roso a na soutoku potoků nacházíme parádní flek na spaní. Ondra si nasadí speciální pytlíkové outdoorové ponožky a večírek může začít. Ráno nasedáme na soutoku, ale po chvíli to vzdáváme, protože voda lehce spadla a její opravdu málo. Za velké vody to bude nášup a dobrá volba při velké vodě. Přesunujeme se na poslední 8km úsek na Mastalone. Začínáme na skalnatém zúžení a zjišťujeme, že to bude lepší pádlování. Prahy střídají rovinaté úseky a řeka by snesla ještě víc vody. Pak by prahy byly opravdu hodně výživné. Pochvíli přijíždíme na začátek soutěsky, kde Dave jako nepádlující trenér říká, že v soutěsce jsou dva válce těsně za sebou a, že z mostu jsou sjízdné. Vstup je impozantní. Vedle velkého skalního bloku je takový vypečený průjezd. Všechna voda, která se žene vedle balvanu dole naráží na protější skálu a vytváří macatej bublák. Určitě to jde, ale nenacházíme odvahu a tak přenášíme. Po dojezdu se dozvídáme, že Kajman si to šoupl dvakrát a z toho jednou boofoval poslední válec. Škoda, že jsme ho neviděli v akci, jak to jezdí profíci. Válce v soutěsce jsou silné, ale ok. Za větší vody to bude určitě tricky místo. Kousek za válci se soutěska otevírá. Ve Varalu vjíždíme do poslední soutěsky s pověstným Mixerem, a jak se později ukázalo, ,tak i s došlehávačem. První do toho vlítnul Eda a vypadalo to klasicky jako brnkačka, jak jsme u něj zvyklí. Adrenalin letí nahoru. Skýn ve válci pod Mixerem se asi rozpomněl a rodeové prvky z Old Bastards a zajel tam pár figur. Postupně to dáváme v celku v pohodě. Já podceňuji karfiol a proud pod Mixerem a ani trénink na Trojské Ješiťáku, ba ani na Dvojitým Ješitovi mi nepomáhá při vypádlování a proud mě pomalu, ale jistě unáší do místa pod Mixerem. Stačím zakřičet na ostatní aby mě sledovali, když už se přes skály ke mně nedostanou. Nájezd salto přes záda a už se točím ve vývařišti a následuje separace na 3 díly. Pouštím Wernera a držím se Grande jako klíště. Po chvilce mě to vyváží ven a to už se kolem motá na pomoc Skýn. Po chvilce lezu na břeh a mám vše. Znovu jsem si uvědomil, že plavání v úzké soutěsce plné karfiolů a vyvřelin není nic moc. Dostat se ke břehu byla docela fuška a to soutěska není nikterak dlouhá a končí vcelku klidnou vodou. Pro velký úspěch jedeme až do Sessie. V městě pod jezem (sjízdný vlevo) je ještě jedna peřej s pěkným válcem.

Vylézáme na silnici a čekáme na zbylou část naší party. Svačíme a kecáme s Kajmanem o tom, jak žije profi boater a čekáme na info zda máme předat Tuzemákovi kozy. Předávka nevyšla a tak hurá na Verzascu. Kempujeme na tradičním místě před tunelem. Celou noc prší. Ráno kvůli zákazu vjezdu s vlekem přehazujeme lodě z vleku na zahrádku a vyrážíme. První obhlídka je u Ďáblovi strouhy. Tolik vody jsem tady dlouho neviděl a to před pár dny tady bylo ještě mnohem víc. Bude to pěkný trénink na Norsko.

U silničního mostu na nasedacím místě pro střední úsek Verzascy padá rozhodnutí, že se jde na to. Parádní pádlování, všichni si chrochtají jaké to je super a jaké nové cesty se otevřely oproti suchařině z minule. Pro velký úspěch někteří dávají dvakrát Ďáblovu strouhu a hurá pro vlek, přeházet lodě a honem domu. V Mnichově vysazujeme Tomíka v příjemných 9 hodin večer, pohodička. Jo a my s větrem o závod co Transit dovolí hurá domu. Než vybalíme na Káčku, uklidím vlek do Boatparku, najdu místo na zaparkování, na 3x vynosím věci, vykoupu se, tak je pěkných půl čtvrtý, ale stálo to za to.
Příště už jedu na celý týden a chrtí dostihy si dám jindy:o)
Pája
Účastníci – Core jádro WW Ženy: Maci, Tomík, Skýn, Eliška, Daeva,Vašík, Ondra, Eda a Pája.
PS: naše Core jádro se systematicky rozšiřuje, třeba doje i na tebe :o)
Více fotek na: http://wwzeny.rajce.idnes.cz/ TADY

INCEPT - novozélandské vzducholodě

2010-06-13T09:43:00.000+02:00

Nová značka na našem trhu která už dvacet let vyrábí nafukovací lodě.

Vzhledem k tomu že jsou z Nového Zélandu je laťka kvality, funkce a tvarů nastavena od začátku hodně vysoko a jak rafty tak i ostatní lodě a čluny jsou hodně vymakaný.

Dostatečný obrázek si může každý udělat po shlédnutí tohoto krátkého VIDEA

Boatpark Staff Teambuling aneb žranice U Jagušky

2010-06-11T10:20:00.003+02:00

Pár fotek z našeho setkání, bylo veselo.

Bosna a Hercegovina 2010

2010-05-26T10:19:00.009+02:00

Bosna a Hercegovina

Na velikonoční prázdniny jsem s Matějem vyrazila na týdenní výlet do Bosny, který byl zároveň kajak školou pro tři dánské chlapce. Protože v Dánsku jim kvůli nadmořské výšce divoké řeky netečou, jezdili kluci doposud jen rodeo, a tak se chtěli naučit bezpečnosti na řekách a techniku ježdění na creekovce. Podle všech dostupných zdrojů jsme vybrali Bosnu jako dobrou lokalitu pro seznámení s divokou vodou; nabízí různě náročné obtížností a rozmanité charaktery vodních terénů, od úzkých technických soutěsek až po široké vodnatky bohaté na velké vlny.

Bosna je zajímavá nejen z kajakářského pohledu, ale nabízí mnoho i ve směru poznávání úplně odlišného života a kultury. V podstatě hned jak přejedete hranice dostanete pocit, že jste se posunuli tak o sto let zpátky v čase, a to nejen díky neosvětlenému koňskému povozu mířícímu ve 2 ráno na prasečí trh:o)
Vrbas je nejbližší řeka za hranicemi, známá díky raftovému mistrovství v roce 2005 na jejím spodním a vodnatějším úseku. My jsme kvůli nadbytku vody jeli horní, užší a zablokovanější část nad dvěmi odporně zabordelenými přehradami.

Krásná a méně známá je i soutěska Sany. Leží už blíž k hranicím, a tak je zde větší nebezpečí min než v jiných oblastech. Miny jsou poměrně nešikovné při prohlížení,občas se povalují i ve vodě a jsou i celkovým problémem Bosny, protože si je díky jejich domácí výrobě nikdo netroufne odstraňovat.

Bosnu a Herzegovinu jako lokalitu na výlet můžu každému vřele doporučit. Místní obyvatelstvo je přátelské, jídlo levné a dobré, domácí alkohol též. Kromě min jsou nevýhodou poměrně velké vzdálenosti mezi řekami, takže člověk stráví hodně času v autě (kde bývají na druhou stranu fajn večírky),ale nádherná příroda a skvělé vodácké zážitky za to určitě stojí!

Betka Brabcová

I chorvatské krásky obohatily naše zkušenosti o nádherné traventinové skoky se slušnými válci a vodopády, nejvyšší okolo 6m.

Test bot Palm GRANITE

2010-05-03T08:50:00.016+02:00

Boty Palm Granite jsem si kupoval trochu s obavami. Jednak jsem předtím nic od Palmu neměl, tak jsem nevěděl, jak si stoji s kvalitou. Za druhé, předtím jsem měl boty od jiné značky, které byly naprosto úžasné, ale bohužel jsem je utopil při expedici na Nilu. A za třetí, chtěl jsem boty s tlustou podrážkou na 3 měsíční misi do BC, kde se chodí daleko na řeky. Od bot mám velké očekávání, protože opravdu už nehodlám padat z kamenů kvůli tomu, že mi uklouznou boty.

Granáty, jak sem jim začal říkat byly opravdu bombový. Dalo by se říct, že neuklouzly ani jednou. Tři měsíce jsem v nich pádloval a z toho jeden měsíc každý den na vodě. Relativně tenká podrážka se vzorkem docela vydržela. Kamínky a větve nebyly cejtit, tak jak sem se obával, přestože jsme lezli tam, kde by si normální smrtelník vzal pohorky.

Velká výhoda je příjemný lem okolo vstupu do boty (nedostanou se tam kamínky) a “semišoví” vnitřek boty. Bota má stahování přes nárt páskem na suchý zip, takže obouvání je pohodlné a drží na noze. Kamarádi mi potvrdili, že drží na noze i při plavání. To jsem naštěstí ještě netestoval .

Neoprenový materiál, z kterého je bota, vydržel neskutečný zacházeni. Pravda, až větev, kterou jsem omylem nakopnul při prohlíženi jedné WW5 peřeje, do nich udělala díru, ale mně do nohy málem taky. A co je úplně nejlepší, krásně schnou a nesmrděj, alespoň zatím ne J. Vnitřní plyšové úprava bot dostatečně hřeje a tak je nosím bez ponožek. Za sebe je můžu vřele doporučit. Takovejhle kouř a extremní podmínky mi jiný boty nevydržely. Zkrátka fungovaly skvěle a mohl jsem se na ně spolehnout. Příště jdu opět do bot značky Palm, ale tentokrát do Gradient s tlustou podrážkou, jelikož se chci více věnovat expedičnímu creekingu a tam se dost nachodíte....

Pavel Pilka Faustus

Lavina na vlastní lopaty a s dobrým koncem

2010-03-29T19:34:00.012+02:00

Kamarádská pomoc aneb lavina 21.2.2010 v ráji prašánku.

Pro začátek se omlouvám, ale záměrně nebudu psát, kde se nehoda stala. Ani houbař vám nepoví kde nejvíc rostou. V dnešní době, kdy je freeride velmi rozšířen a středisek, kde by nikdo neukrajoval z porce prašanu je už po málu. Asi je dobrý pro začátek napsat kolik nás bylo atd. Takže, byli jsme čtyři - Oťas(zasypaný a vlastník lavinového batohu Snowpulse), Miro, Martin a Já Čenda. Každý z nás má za sebou lavinový kurz a vlastní kompletní funkční lavinovou výbavu, kterou umíme použít. V dané lokalitě byl lavinový stupeň 3, nového sněhu cca10cm.

Kluzný blok a ani nic jiného jsme v daný den nedělali!!! Druhý den se klukům uvolnil kluzný blok při zkoušce po prvním skoku… V tuto chvíli se asi už mohu dostat k jádru pudla a začnu rovnou od soboty 21.2.2010.

Při oblékaní a preventivní kontrole lavinového vybavení zjistil Oťas( dále „zasypaný“) a já, že máme vybitý baterky v pipácích. Naštěstí máme náhradní v batohu, tak se jen vyměnili a jelo se. Ani nechci domýšlet co by se stalo, kdybychom pípáky nezkoušeli!!! Jelikož byla špatná viditelnost, tak se dal jezdil jen jeden velice bezpečný ride vedle sjezdovky. Naštěstí se po 12hodině umoudřilo počasí, a tak jsme začali pokukovat po velice dostupných žlebech prakticky 10metrů od sjezdovky.

Vyhlédli jsme si jeden velice výživný ze čtyřsedačky. Stojíme u nástupu cca 45 stupňového a 150 metrů dlouhého žlebu a Oťas stojí cca. 5m.výškových nad námi. Všichni čtyři blbci se shodujeme, že tento žleb se urve. A na to Čenda, ,,Oťas moc ho nerozvorej a natoč mě zespoda‘‘!!! Ok, a Oťasek se rozjel. Hned po vjetí do žlebu se objevila prasklina cca.30m dlouhá. Po chvilce se za ním valili dost velké kvádry deskové laviny. Netrvalo dlouho a Oťas zmizel z dohledu. ,,Dopr…‘ zařval jsem a vyjel na vyvýšeninu, abych viděl dojezd. Hned, jak jsem přijel na horizont spatřil jsem černočervený flek, který přijel na hřbetu laviny.

Kurňa, proč nemá odpálenéj Snowpulse prolítlo mi hlavou a v tu chvilku přilítla druhá vlna a ta černočervený flíček kompletně zasypala. Zařval jsem, že je kompletně zasypanej na konci laviny uprostřed. Jeďte tam!
Marťas na nic dál nečekal a jel hledat.

Miro na mě počkal, až se vrátím k ústí žlebu a jeli jsme pomalu dolů. V půlce jsme se zastavili a chvilku se zdrželi debatou přepnout pípák na hledání, či nikoliv.

Celá spekulace byla zbytečná, protože Martin už byl dávno dole.

Chladným a bezchybným použitím svého Mamutu Oťáska našel a prakticky i zachránil. Displej ukázal 0,3m a tak usoudil, že je zbytečné vyndat sondu. Hrábnul prackou do sněhu a našel helmu a hned vzápětí i obličej.

V tu chvíli jsme dorazili my dva opozdilci a oddechli si, když Oťas začal hulákat ,,jsem v pohodě, nic mi není“. Opovažte se mě vyhrabat dřív než mě vyfotíte!!! S touto větou skončila naše záchrana.

Už jen vyhrabat a udělat potřebné fotky pro maminky a pryč. Málem bych zapomněl, tato záchrana trvala od rozjetí Oťase po jeho faktické naleznutí a odkrytí hlavy +/- 2minuty.

Závěrem ještě pár poznatků zasypaného o kterých jsme věděli, ale ignorovali je nebo o nich vůbec nepřemýšleli:
Jestli máme bezproblémový dojezd, který nekončící big dropem do šutrů atd., když utrhneme lavinu. Pokud utrhnete lavinu, srovnejte obě nohy po svážnici a paralelním postavením lyží to nabomběte přímo z kopce dolů, viz poučka.
Poutka hůlek nasazených na rukou jsou fajn, protože vám zpříjemní traverzování i jízdu samotnou, ale podstatně zkrátí vědomí při nedobrovolném pobytu v lavině. Oťas si potrpěl na pohodlí, a tak mu zůstali ruce 20cm od obličeje a nepohnul s nimi ani o jeden cm.!! Asi už po jedné minutě se mu kurva špatně dýchalo.
Jste vlastníky Snowpulsu či jiných vychytávek? Použijte je!! Podle Oťase byla jízda v lavině naprostá pohodička. Lavina ho naneštěstí vůbec nemlela, takže odpálit ,,báglík,, mu přišlo, jako naprostá zbytečnost.
Co napsat na konec? Asi už radši nic.

Ondra Čenda Pekárek Boatpark Team

Fotky nové kanoe SCOUT od Gumotexu

2010-03-16T11:32:00.008+01:00

Gumotex vyrobil novou zajímavou kanoi SCOUT, už jsme na ní jezdili jak na klidný tak i v proudu na trojském kanále. Jízdní vlastnosti nás příjemně překvapili, vypadá to že bude optimální pro turistiku s velkou bagáží a bude dobře zvládat i těžší WW. Samozřejmě že na silně peřejnaté WW toky bude stále Baraka lepší volbou, ale Scout bude dobře fungovat jak na letní Vltavě tak na jarních Stvořidlech. Ale více než slova je nejlepší vlastní zkušenost SCOUTy máme v naší půjčovně.

Dělá se ve dvou provedeních pro rekreační jízdu je dostatečná jednoduchá verze Economy bez vylévacího otvoru, pro aktivnější jízdu i na cákavějších terénech je jasnou volbou SCOUT v plné palbě.

SÁZAVA FREERIDE aneb prašanové hody v nížině

2010-02-08T09:27:00.023+01:00

Konečně nám začala zima a s ní přišla i nějaká ta trocha prašanu. Asi chvíle na kterou čekali všichni, kteří se rádi svezou na lyžích i mimo sjezdovku. V práci jsme s Čendou začali vymejšlet kam tak asi nejlíp vyrazit. Možností bylo hned několik,ale alpy nepovažujeme za pořádný kopce a navíc tam zatím nic moc nenapadlo a na druhou stranu do Whistleru na heliskiing nám to přišlo na jeden den trochu z ruky. Šli jsme tedy najisto a po chvilce dohadování jsme jednohlasně odsouhlasili, že kvalitní sněhový podmínky vydatný lesní rajdy a skvělou dostupnost nám zaručí jedině středočeský městečko Sázava.
Čenda, co by zřejmě jedinej a tím pádem i nejlepší lokální sázavskej jezdec, nám v sobotu obhlídl všechny freeridový lokality a jejich dostupnost autem, takže už stačilo jen sehnat řidiče a mohli sme vyrazit. Ukázalo se, že jestli má někdo nos na řidiče tak je to Rozhodně Mates, kterej přivezl Svoji kámošku Nikolu. Ta měla hned několik odlišností od běžných řidičů, například nás všechny bez problémů přepila v zelenejch při sobotním přípravným večírku na bowlingu a asi za největší zvláštnost považuju to, že neměla papíry a neuměla řídit. To ale Mates zjistil až po cestě tam a už mu bylo blbý jí vyložit a poslat na stopa opačným směrem zpátky domů, tak jsme jí použili alespoň jako fotografa.
Když jsme se v neděli ráno probrali, byl venku lehkej poprašek čerstvýho sněhu a něco málo ještě padalo. Na cestě k prvnímu rajdu jsme ještě vyzvedli Oťase, kterej za náma dorazil a tak byla sestava kompletní. Konkrétně : Čenda – vedoucí zájezdu, Mates Holub, Oťas, Nikola – „řidič“ a fotograf a já (Špekoun).
Kopec kterej Čenda den předtím našlápnul na pásech nevypadal vůbec zle, rozhodli jsme se, že jít ho po ránu pěšky nás probere a tak jsme vyrazili. Byla to jižní stráň nad Budínem. Sněhu bylo dost,ale pokud bych ho měl blíž specifikovat byl to spíš „mokrej prašan“ než prašan. Oťas s Matesem trefili myslím celkem slušnou stopu, zatímco já s Čendou jsme se víc prodírali roštím než jeli dolů. Dole jsme rychle naskákali do tranzita a domluvili se, že i když máme řidiče, bude nejlepší vozit se autem a střídat se v řízení s tím, že každej z nás tak jízdu občas vynechá. Nabídl sem se, že první kolo odřídím já, takže netuším jak sjezd probíhal,ale kluci vypadali dole docela spokojeně.

Já zatím zapad s tranzitem, naštěstí z domu u kterého se to přihodilo vylezl přívětivý domorodec a velmi přátelsky mi vysvětlil, že v jeho očích nepatřím k nejlepším řidičům a že by snad bylo úplně nejlepší kdybych autem nejezdil vůbec. Zamumlal i něco o tom, že když do 5 minut neodjedu od jeho domu, pustí na mě psa. Vlídně jsem mu poděkoval za jeho rady a zavolal vysílačkou kluky aby mě přišli vystrkat. Moc mě za to nechválili, ale limit 5ti minut jsme zvládli.
V rámci dalšího zkoumání této freeridové oblasti sme se přesunuli na druhý konec města. Od auta jsme došli asi 10 minut pěšky mezi zasněženejma pláněma až k začátku lesa a nasadili lyže. Octli jsme se v prudkým severním svahu, kde tvrdší základovou vrstvu sněhu pokrejvalo asi 15cm prašanu. Kličkování snadno prostupným bukovým lesem byla nádhera.
Nikde nepřekáželi větve,ani roští, takže se jednalo o skutečnou parádičku. Ve spodní části tohohle asi 500m dlouhýho výživnýho sjezdu navíc vedla napříč svahem cesta, přes kterou se dalo dobře skočit, dopady do měkýho sněhu byly jak do peřinky. Sjezd končil u kolejí, po kterých nám na chodících vázaních trval návrat k autu pár minut. Za sebe musím říct, že jsem nečekal, že tohle lyžování bude až takhle dobrý. Jako další výhodu bych viděl, že jsme za celej den nepotkali žádnýho jinýho lyžaře, ale taky žádný zelený( ani ty ze sobotního večírku:o)
Co víc si přát, máme to za barákem a nemělo to chybu! Tenhle kopec jsme nakonec jeli třikrát s tím, že jsme vždy popojeli na začátku lesa o kousek dál a jeli si pokaždý čistou lajnu. Takhle by to pravděpodobně v menším počtu lidí šlo dělat asi dva dny v kuse. Dokonce si myslím, že i kdybysme podplatili arcimnicha ze sázavskýho kláštera a ten nás nechal nahlídnout do tamních kronik, tak by se ukázalo, že jsme byli historicky první kdo tam lyžoval.
Kromě testování nový oblasti pro možný konání příštích X-games, se nám podařilo taky otestovat několik párů freeride lyží, kterejma sme se vybavili na tuhle sezónu. Byly to K2 Hellbent 189cm, Movement Goliath 191cm a Line EP Pro 185cm všechny s chodícím vázáním buď Marker Duke a nebo Diamir Fritschi freeride+ . I když sou tyhle široký lyžičky každá jiná, myslím že se v dost specifických lesních podmínkách osvědčili.

Každopádně cejtim v kostech, že tenhle tejden ještě něco spadne a že další test po pás v prašanu by se mohl odehrát v krkonoších. Pokud ano, dáme vědět jak to dopadlo. Kdo by chtěl poradit nejen co se týče zrovna těhlech kousků,ale i dalších typů a modelů freeride a freestyle lyží, přijďte se zeptat techniků do Boatparku, kteří mají v tomto odvětví praktické zkušenosti. Rádi poradíme nejen s výběrem lyže vázání a stoupacích pásů, ale taky s montážním bodem vázání tak aby vyhovovalo přesně vašim požadavkům.

FŠECHNY FOTKY ZDE

Za Boatpark team Špekoun

Školení PIEPS a spol. na Dvoračkách

2009-11-21T13:06:00.017+01:00

Na Dvoračkách proběhlo školení PIEPS kterého se zůčastnil i nejmenovaný borec z Boatparku. Už na začátku sezóny v lednu jsme absolvovaly špičkový lavinový kurz s Ním Frenkym a Kristínkou (Alpy 4000) a protože vzdělávání a tréninku v tomto směru není nikdy dost využil jsem pozvánky mladé české firmy TotalOutdoor na školení výrobků firmy Pieps (lavinové vyhledávače a další bezpečnostní vybavení na skialpinismus a freeride) a ABS (lavinové "airbagové" batohy)

I když jsme neměli ani zbla sněhu vyzkoušeli jsme a porovnali prakticky všechny dostupné lavinové vyhledávače. Hodně zajímavá byla elektronicka sonda Pieps - IProbe, sonda je v sobě vybavena doplňkovým lavinovým vyhledávačem takže výrazně zkracuje čas pro konečné dohledání zasypaného.
Pěkná byla i nová lopata Racer, s menší plochou ale tvářila se hodně odolně, má teleskopickou násadu. Největší výhoda je určitě její kompaktnost kdy v batohu nezabere mnoho místa, to spolu s poměrně nízkou váhou je nesporné plus. Konečně má PIEPS dobrou lopatu (byť s menší plochou) to se o starších modelech Tour a Pro říct nedalo, odolnost jejich lopat zejména Pro byla při nejmenším slabší.

Výborný byl i bivakovací vak pro dva, který lze snadno a lehce předělat na nouzové saně, odpadá tedy poněkud dlouhé šněrování lopaty, lyží a prusíků. Vak funguje i jako nosítka.

Z dalších věcí byla pěkná, lékárnička, sklonoměr, a šikovný "čekr" pípáků. U Piepsu u některých produktů (Bivivak,lékárnička) jasně viditelná "inspirace" vychytanými výrobky německého ORTOVOXu což je pro nás lyžaře koneckonců výhoda protože se nejedná jen o kopii ale o zdokonalený výrobek. Například ze soutěžení těchto dvou firem o nejlepší lavinový vyhledávač na trhu, v tomto případě nelze mluvit o kopírování, vznikly špičkové tříanténové digitální lokátory DSP a S1 v2.1 které ve všech disciplínách vítězí ve všech testech.

Kromě PIPSu proběhly i další zajímavé předváděčky, francouzského BEALu (lana, úvazky,smyce...) českého TILAKu (výborné outdoorové oblečení), italského SkiTrabu (pěkné Skialpové a Freeridové lyže a běžky) a hodinek SUUNTO (hodinky s pulsmetry, GPS, cyklocomputery, "trenérem" no snad se vším kromě vodotrysku:o)

Celkově se kluci a holky z TotalOutdooru postarali o dobrou akci která byla určitě víc než jen komerční prezentací a všichni se dozvěděli od zkušených řadu rad, typů a návodů které se při zádveřních sportech a aktivitách mohou více než hodit.

Podzimní pádlování na Orlíku

2009-10-21T11:56:00.005+02:00

Druhý zářijový víkend jsme s Brigi jako každoročně vyrazili na Orlík do kempu Velký Vír. Ten se nachází na levém břehu cca 3km pod zámkem Orlík, kde se o vás kompletně postarají (dělají snídaně, 3 hospody, sobotní tancovačka).

Byl to báječný víkend bez dětí, i když předpověď počasí nebyla nic moc.Deštivý pátek a sobota ráno nám vůbec nevadila. Po snídani jsem si ještě chvilku schrupli a pak šli pádlovat. Orlík byl pustý a bylo to fajn.

Nedělní ráno bylo o poznání teplejší a tak jsme pro změnu jeli na Zvíkov, kde jsme stihli pohádku amatérského divadla a samozřejmě nějaké to občerstvení.

Protože jsme toho neměli dost, tak na vypádlování jsme si vzali Remix XP10 a završili tím báječný víkend.

Eskymování na Zelenén Pruhu za dveřmi

2009-09-08T09:01:00.016+02:00

Ahoj Lidi

I letos pro vás organizuju eskymování.

Tak bazény budou letos stejně jako loni tedy vždy ve středu od 19:00 do 20:30 čistého času, listopad až březen = 5 měsíců. Permice pro jednoho člověka s jednou lodí je za 3500.- Možno koupit i jednu permici pro dva lidi a chodit třeba střídavě jednou za 14dní. Pro dvojici s jednou lodí 4000.- Jednotlivé vstupné pro jednoho s vlastní lodí je 250.- Pro dvojici s jednou lodí dohromady 400.-

Navíc půjde vyzkoušet jakoukoli loď od firmy Liquidlogic či Perception a pádla Werner. Ale i další lodě z naší nabídky.

Zatím jsou přihlášení permicáři:
1.- Katka Tomečková
2.- Petr "Pítrs" Kašpar + Martin Kříž (jedna loď)
3.- Jan Suchý
4.- Jan + Eliška Beranovi (jedna loď)
5.- Standa Bauer
6.- Karel B
7.- Kateřina "Katie" Kohoutová
8.-
9.-
10.-

Číslo účtu je 155 877 026 / 0600 GE Money Bank a do poznámky pro příjemce - Bazén Zelpruh. a jméno/na za koho se to platí.

Mistrovství republiky ve freestylu 2009 v Praze Tróji

2009-08-12T15:43:00.001+02:00

Na letošním MČR v Tróji se poprvé představili BISCUITy. Tahle nové rodeovka příjemně překvapila a získala i cenné kovy a řadu příznivců. V C1 získal zlato Červajs a bronz Zoid. V OB stříbro Davídek. A v K1Ž Evička Hanzalová taky stříbro. Tady jsou fotky které nafotila nadějná fotografka Hanka Bubníková.

2009-02-19T11:21:00.000+01:00

Fotky z Lavinového kurzu Krkonoše 2009

2009-02-19T11:05:00.000+01:00

Výlet byl plný podnětů
práce s pípákem odhad sněhu
prostě všechno možný co si můžeme na lavinovém kurzu přát

Vítejte na tomto převážně vodáckém blogu

2008-07-18T21:22:00.000+02:00