Špricdeka Playboater – Pro Team deck

Špricka Playboater v akci na vlně Gutter, Idaho, USA, léto 2013

Dlouho jsem čekal na to až budu moct o této špricce napsat pár slov a myslím, že po roce používání nastal ten pravý čas.

Když jsem se poprvé dozvěděl o špricce Playboater nebyl jsem si úplně jist, jestli chci opouštět značku, se kterou jsem spokojen. První pohled na špricku ve mně nebudil zrovna velkou důvěru, jednoduchý design, obyčejně vypadající guma, klasický zátěr. Nakonec ale vše dopadlo jinak než jsem čekal, starší špricka vypověděla službu, a tak dostal Playboater šanci.

Oválný tvar špricky

První nasazení na loď už vypadalo lépe, vše sedělo dobře. Nejvíc mě překvapilo, jak lehce se špricka nasazuje a přitom jak dobře vše přiléhá k límci. Trochu jsem se také na začátku obával toho, jak bude fungovat přesahující okraj špricky, který by měl ještě více zabraňovat propuštění vody.

Přesahující okraj z horního pohledu.

Přesahující okraj na špricce k lodi dobře příléhá.

Nakonec mně ale vše začalo neskutečně vyhovovat. Přesah u špricky funguje tak jak má a nepropouští opravdu žádnou vodu. K tomu má špricka kvalitní latexový zátěr, který i po více než roce používání drží na výbornou. Určitou výhodou bude i kevlarové zesílení na okraji, zabraňující oděru. Moc jsem naštěstí tento rok nejezdil hlavou dolů, takže jsem se s kamenním moc nepotkal.

Latexový zátěr spolu s podlepenými švy drží na výbornou.

Na spoj mezi kevlarem a neoprenem je přidán další pruh látky, který dobře drží vše pohromadě. Na první pohled se může zdát, že tento pruh trochu odstává, ale tak je tomu už od výroby a odstávání se nějak víc neprojevilo

Teď k tomu, jak špricka vypadá po roce používání. Musím říct, že jsem sám překvapen, jak špricka drží po tom, co zažila  pádlování v Norsku, zimu v ledové Tróji, jaro v Piemontu a teď poslední měsíc v horké Americe. Hlavně tento měsíc dostává zabrat každý den – voda, slunce, teplota ke 40°C, no nic dobrého pro jakékoliv vodácké vybavení. Jediné, co je patrné je, že barva na oku špricky vpředu trochu vyšisovala, ale to se dalo od sluníčka čekat. 

Jediné snad co bych špricce trochu vytknul je přední oko u špricky, které je uděláno dvojitě, takže funguje jako oko, ale zárověn má na části přezku, díky které je možné špricku někam pěkně připnout nebo pověsit. Mě osobně to přijde trochu jako zbytečnost.
Také by asi někoho mohlo překvapit, že se špricka dělá pouze s jednoduchým komínem, osobně jsem si vždycky myslel, že dvojítý komín je lepší a líp těsní, ale poslední dobou mi v tom nepřijde vlastně žádný rozdíl. Jediný rozdíl může být v tom, že si někteří kajakáři chrání druhým komínem bundu proti případnému odření.

Osola, Italie, jaro 2013, foto: Číva

North Fork of Payette,, Idaho, USA 

Co říct na závěr, snad jen to, že jsem se šprickou opravdu spokojen a že ji snad až na maličkosti (přezka vepředu) nemám vůbec co vytknout. Pokud tedy pátráte po kvalitní špricce, které se dá věřit, dřzí na límci jako ulitá, zajděte za klukama do Boatparku, kteří vám o Playboateru řeknou další detaily.

Matěj Holub

Povodňové pádlování

Když jsme první víkend v červnu v sobotu ráno dorazili na Mýto, pohled na suchou Jizeru, vhodnou leda tak k pěší turistice, nás moc nenadchnul. Po předchozích deštích voda rychle opadla a jedinou nadějí nám byla norská předpověď slibující silný déšť na následujících čtyřiadvacet hodin. Po krátké debatě nad bagetou z místní benzínky jsme se vydali na obhled Černé Desné, kde vodočet ukazoval tři protékající (prolétávající) kubíky. Při pohledu na poslední slajd jsme přemýšleli, jestli jsme stále v Česku. Jak rychle jsme vyšli nahoru, tak zase dolů. Jednohlasně jsme usoudili, že vodopády zapadané stromy stejně jako Řáholec necháme spíš na jindy.

Kamenice ukazovala krásných 20 kubíků, a tak nebylo na co čekat. Po dojezdu do Jesenného jsme se při pohledu na vodočty nestačili divit a v osm večer jsme brali do ruky pádla na nasedačce Mumlavy. Za 20 kubíků perfektní svezení! Na další jízdu v již značném pološeru se už nikdo moc necítil a tak jsme namířili směr Harrachov.

Po noci v luxusním penzionu (děkujeme Plocovi!) jsme se ráno posbírali a tradičně vyrazili na  Mýto. Mumlava na ranní rozpádlování byla rychlá volba. Ale co dál? Rozhodnutí padlo na Jizerku s horní Jizerou. V kouzelné krajině na Jizerce jsme natáhli šprajdy a pustili se mlhou dolů. Po klidném začátku, kdy jsme si připadali spíš jako ve Skotsku než v Jizerkách, se potok začal sklápět a zábavnými dropíky padat do údolí Jizery. Turisté na mostku nevěřili objektivům svých foťáků, když jsme pod nimi znenadání projížděli. Po chvíli přidala vodu Jizera a po již značně větší řece jsme hlubokým údolím pokračovali dál. Jizera nabídla opět perfektní pádlování a po 10 kilometrech a 300 metrech převýšení jsme plní dojmů vytahovali lodě z vody na Mýtě. Zkrátka bezchybný víkend v Jizerkách, jak to tak bývá. Doufám, že zase brzo zaprší!