Free lyžování a pádlování na divoký vodě jsou dva sporty, který se v Česku dají celkem slušně provozovat,ale co si budeme nalhávat, podmínky tu na to nejsou kdovíjak famfárový. Ovšem jednou za pár let se poštěstí a pak to stojí za to. To třeba když nastoupá Vltava a udělá se vlna v Praze na Štvanici, tak je nesmysl jezdit do Ugandy na Nil. Stejně tak je úplná blbost honit se na Aljašku na heliskiing ve chvíli, kdy napadne mraky prašanu na Petříně.
Sraz jsme si dali hned ráno přímo u lanovky. Musím říct, že levnější lyžovačku jsem asi nezažil. Měsíční studentská permice vyjde na 290 kč a zahrnuje i ekologické elektrické skibusy, které jezdí v pravidelných intervalech po celé Praze a dovezou vás pohodlně až k dolní stanici zubačky. Tou se pak dostanete na samotný vršek týhle hustěvostrý freeridový arény.
Nás se sešla celkem slušná partička. Já a Mates jsme zatáhli dopolední vyučování, Čenda, Panda a Bobík měli odpolední a Markéta s Áňou měli pravděpodobně střevní potíže, nebo něco jinýho, co se tak běžně píše do omluvenky. Bobík totiž dcerkám slíbil, že po tom, co se to několik let nedařilo, je letos vezme někam na pořádnou lyžařskou dovolenou a parádně si zařáděj. Myslím, že byl sám překvapenej, jak brzy a za jak málo peněz svůj slib dodržel.
Sněhu bylo tolik, že jsme nenechávali nic náhodě a vybavili se pípákama. Ježdění nemělo chybu. Začínalo se na schodech, takže každý z nás před každou jízdou provedl na svých parádních lyžích profi servis kamenem. Pak následovala technická pasáž lesíkem. Panda tam při jedný jízdě našel zanovní deštník a tak neváhal, otevřel ho a vyrazil. Těšil jsem se, že dětem, co dole sáňkovali, namluvíme, že je to pan Tau na lyžích. I když spíš připomínal něco mezi Německým turistou a jitrnicí, protože nenašel lyžařský kalhoty, tak jezdil v manšestrákách, ale k dokonalosti to dohnal tím, že na hlavě měl kuklu. Deštník bohužel dolu nedovezl. Při jednom dropu úplně ideálně neustál dopad a deštník svou atletickou postavou uválel. Pod lesíkem následovala parádní pláň s občasným stromkem nebo keříkem. Za jeden takový keřík si zalezla kolemjdoucí důchodkyně vykonat běžnou potřebu. Z cesty sice vidět nebyla,to je pravda,ale když se kolem ní z druhý strany prohnalo sedm lyžařů, tak se trochu divila. Variant jak se dostat dolů bylo spousta,takže nuda tam rozhodně nebyla.
Hodně nás potěšila Áňa, na který bylo jasně vidět, že je na lyžích jako ryba ve vodě, hravě zvládala drsnej terén a myslím , že co nevidět se o ní dočteme ve Freeski magazínu.
No a tak jsme si užili parádní dopoledne na lyžích uprostřed hlavního města, pak jsme naskákali do skibusu a odjeli každej svojí cestou. Smutný je jen to, že o dva dny pozdějc běžela v rádiu reportáž o nás a nám podobných. Výsledek je ten, že městský si dají na lyžaře pozor, hrozí pokuta 2500kč, lyžovat se tam na rozdíl od sáňkování nesmí a do zubačky už prej taky nechtěj freeridery pouštět. Bohužel je to klasicky Českej přístup. Zakáže se všechno co se dá,protože je to přeci to nejjednodušší co se dá udělat. Tak bacha na ně! I tak věřím, že s dalším náporem sněhu se tam opět sejdou všichni, kteří mají freeride v hlavě :-)
Špekoun
PS: fotky dodáme později, někde se nám zatoulali v tom sněhu :-)
středa 8. prosince 2010
úterý 16. listopadu 2010
Tak je to tady! Máme za sebou první letošní lyžovačku!
Zatímco mnozí využili říjnový prodloužený víkend jako poslední možnost vyrazit na kolo nebo na vodu, my jsme byli opět o krok napřed a zahájili zimní sezónu:-)
Jako optimální lokalitu pro naše radovánky jsme vybrali Rakouskej Kaprun, kde pár dní před odjezdem spadlo asi 40cm, takže se bylo na co těšit. Navíc se do týhle lokality v tom samým termínu chystali i kamarádi ze spřáteleného lyžařského oddílu vodní stavby Praha.
Myslím, že nikdo nebude pochybovat o tom, že jsme byli připraveni na jakýkoliv sněhový podmínky, když řeknu, že jsme ve 3 lidech vezli 11 párů lyží Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne z Boatpark a cestou vyzvedli Evičku v Zoo a nabrali směr Budějovice. To, že jsme až do Budějic jeli asi na dva a půl válce nás nestresovalo. Čenda totiž rozhodně není jeden z těch přizdisráčů, kterej by při prvním náznaku závady stáhl ocas mezi nohy a vyrazil do servisu. Naopak. Čenda lišácky vyčkává jestli se náhodou závada neodstraní sama. V případě téhle konkrétní závady už vyčkává 2 roky a pořád nic. Takže, ať jedeme kamkoliv, vždycky tak třetinu až polovinu cesty odmítá čendakára akcelerovat a v dýmu, který se za námi valí, už nejeden řidič zabloudil. V Budějkách jsme zaběhli do supráče a napakovali se dobrotami, jen na pokladně jsme zaznamenali menší zdržení, protože vánoční řetězy pestrých barev, které jsme zakoupili na ozdobu sebe a čendakáry, nám slečna zaúčtovala za jinou cenu, než byly v regálu, takže jsme jich nakonec z úsporného hlediska část vrátili. 
V pátek nám počasí moc nepřálo. Teplota kolem nuly, sníh nebyl špatnej, ale vidět nebylo nic. Ale nakonec to nebylo špatný. Rozjezdili jsme se na sjezdovce, Čenda nám s Evičkou trochu doladil styl, takže jsme byli, jak teoreticky, tak prakticky připraveni na další dny. V sobotu už to klaplo mnohem lépe. Byla inverze, sluníčko, prostě krásný den na horách. Navíc jsme byli široko daleko jediný freerideři, takže všechny první lajny pod lanovkou, který za něco stály, byly naše. Za námi už to sice pak jezdila kdejaká bába s nůší, ale všichni se drželi v našich stopách a necpali se nám do čistýho sněhu. Čenda si hned ráno zpestřil den tamní „snowferatou“. Ta měla jedinou nevýhodu oproti loňsku. Sundali z ní fixní lano. Ale Čenda dokázal, že touha, dostat se na čistou pláň, je větší než strach a asi 15m se sápal v přezkáčích a s Hellbentama na zádech traverzem ve skále. Dokud tam byli alespoň kramle, tak to šlo,ale když už si sundával rukavice, vyhrabával si ve sněhu chyty a klepal se, tak nepůsobil moc jistým dojmem. Nicméně přežil.
V sobotu nejen že byla opět inverze, ale pustili nám další lanovku,díky který jsme se dostali na širokou asi půl kilometru dlouhou pláň, na který jsme byli celý dopoledne sami. Přezuli jsme z prašanovek na Movementy a byla to dobrá volba. Na tvrdším podkladu bylo nafoukáno asi 15 centimetrů prašanu, takže jsme si užívali rychlosti a dlouhých oblouků. Navíc se celá pláň přefoukávala i v průběhu ježdění, takže naše stopy průběžně mizely. Odpoledne vítr ustál a kromě nás už se po pláni vozilo spousta dalších nadšenců. Poslední den nám nepustili lanovku kvůli větru, ale i tak jsem pojezdili parádně.
Bydlení v čendakáře se taky velice osvědčilo. Sice na nás tamní koukali poněkud zvláštně a to hlavně když jsme po lyžování seděli na parkáči okolo vařiče a cpali se z jednoho hrnce nějakou tou dobrotou. Ale na nedostatek luxusu jsme si stěžovat nemohli. Když jsme si vždy po lyžování přestavěli obývací stěnu na domácí kino tím,že jsme do ní vložili notebook, zapnuli jsme si nezávislý topení a načali PET Bráníka, tak nám bylo krásně. Navíc jsme nemuseli nikdy spěchat z lanovky dolů. To mělo tu výhodu že mezi hromadou odpadků, která tam vždy po Češích a Slovácích zůstala, se dalo najít i pár vzácných artefaktů. Jinými slovy, já mám nový sluneční brejle, který by mi záviděli i Bodie a Doyle, Čenda má parádního dámskýho kulicha a Evička si polepšila o praktickou kuklu.
Večery jsme trávili v apartmánech s kamarády z lyžařského oddílu a oddávali se společenským hrám. Při jedný z nich nás nutili pít jakousi tureckou rakiji, která po smíchání s vodou zbělala a chutnalo to jako vyčpělá hašlerka. Čendovi tohle pití tak svědčilo, že si po jednom napití stahoval z hlavy čerstvě nalezenýho kulicha a vypadalo to že ho použije jako pytlík na zvracení. Nakonec to statečně ustál. Ale musím říct, že jsme se nenudili a o kulturní vyžití nebyla nouze. Když jsme netrávili volné chvíle s kamarády z oddílu, nemarnili jsme čas a na parkovišti jsme se oddávali jak klasickým tak i moderním tancům a v neposlední řadě taky fotomodelingu. Chtěli jsme především poukázat na to, že ať už v časopisech píšou cokoliv o lyžích s technologií rocker, pravděpodobně na žádných takových nikdy nestáli. Bohužel se nám to nepodařilo zdokumentovat, ale vyjet si na lyžích jako jsou Hellbenty, EP Pro a nebo Nancy funcarverový oblouk po hranách, zdůrazňuji po hranách, nikoliv smýkáním, je bezproblémová záležitost a velká zábava. Jedinou podmínkou k tomu je mít stehna jako pilíře. To že my rozhodně máme se nám zdokumentovat podařilo:-) Takže pro ty co se báli o budoucnost lyžování kvůli výrobě lyží s rockerem máme dobrou zprávu. Jde to i na nich a to bez jakýchkoliv potíží.
Při odjezdu z areálu ještě Čenda zvládnul při couvání porazit značku zákaz stání. Omylem se nám totiž podařilo zajet na parkoviště pouze pro zvané, ale odjeli jsme v poklidu a nenápadně aniž bychom na sebe nějak upozornili, takže vše proběhlo v nejlepším pořádku. Cestou jsme se stavili v Loferu, kde jsme omrkli tamní kajakáře, jak při neděli trénovali na své domácí trati. Alespoň Čenda viděl co ho na jaře čeká. Myslím, že začátek sezóny se prostě vydařil.
Špekoun
Jako optimální lokalitu pro naše radovánky jsme vybrali Rakouskej Kaprun, kde pár dní před odjezdem spadlo asi 40cm, takže se bylo na co těšit. Navíc se do týhle lokality v tom samým termínu chystali i kamarádi ze spřáteleného lyžařského oddílu vodní stavby Praha.
Myslím, že nikdo nebude pochybovat o tom, že jsme byli připraveni na jakýkoliv sněhový podmínky, když řeknu, že jsme ve 3 lidech vezli 11 párů lyží Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne z Boatpark a cestou vyzvedli Evičku v Zoo a nabrali směr Budějovice. To, že jsme až do Budějic jeli asi na dva a půl válce nás nestresovalo. Čenda totiž rozhodně není jeden z těch přizdisráčů, kterej by při prvním náznaku závady stáhl ocas mezi nohy a vyrazil do servisu. Naopak. Čenda lišácky vyčkává jestli se náhodou závada neodstraní sama. V případě téhle konkrétní závady už vyčkává 2 roky a pořád nic. Takže, ať jedeme kamkoliv, vždycky tak třetinu až polovinu cesty odmítá čendakára akcelerovat a v dýmu, který se za námi valí, už nejeden řidič zabloudil. V Budějkách jsme zaběhli do supráče a napakovali se dobrotami, jen na pokladně jsme zaznamenali menší zdržení, protože vánoční řetězy pestrých barev, které jsme zakoupili na ozdobu sebe a čendakáry, nám slečna zaúčtovala za jinou cenu, než byly v regálu, takže jsme jich nakonec z úsporného hlediska část vrátili. 
V pátek nám počasí moc nepřálo. Teplota kolem nuly, sníh nebyl špatnej, ale vidět nebylo nic. Ale nakonec to nebylo špatný. Rozjezdili jsme se na sjezdovce, Čenda nám s Evičkou trochu doladil styl, takže jsme byli, jak teoreticky, tak prakticky připraveni na další dny. V sobotu už to klaplo mnohem lépe. Byla inverze, sluníčko, prostě krásný den na horách. Navíc jsme byli široko daleko jediný freerideři, takže všechny první lajny pod lanovkou, který za něco stály, byly naše. Za námi už to sice pak jezdila kdejaká bába s nůší, ale všichni se drželi v našich stopách a necpali se nám do čistýho sněhu. Čenda si hned ráno zpestřil den tamní „snowferatou“. Ta měla jedinou nevýhodu oproti loňsku. Sundali z ní fixní lano. Ale Čenda dokázal, že touha, dostat se na čistou pláň, je větší než strach a asi 15m se sápal v přezkáčích a s Hellbentama na zádech traverzem ve skále. Dokud tam byli alespoň kramle, tak to šlo,ale když už si sundával rukavice, vyhrabával si ve sněhu chyty a klepal se, tak nepůsobil moc jistým dojmem. Nicméně přežil.
V sobotu nejen že byla opět inverze, ale pustili nám další lanovku,díky který jsme se dostali na širokou asi půl kilometru dlouhou pláň, na který jsme byli celý dopoledne sami. Přezuli jsme z prašanovek na Movementy a byla to dobrá volba. Na tvrdším podkladu bylo nafoukáno asi 15 centimetrů prašanu, takže jsme si užívali rychlosti a dlouhých oblouků. Navíc se celá pláň přefoukávala i v průběhu ježdění, takže naše stopy průběžně mizely. Odpoledne vítr ustál a kromě nás už se po pláni vozilo spousta dalších nadšenců. Poslední den nám nepustili lanovku kvůli větru, ale i tak jsem pojezdili parádně.
Bydlení v čendakáře se taky velice osvědčilo. Sice na nás tamní koukali poněkud zvláštně a to hlavně když jsme po lyžování seděli na parkáči okolo vařiče a cpali se z jednoho hrnce nějakou tou dobrotou. Ale na nedostatek luxusu jsme si stěžovat nemohli. Když jsme si vždy po lyžování přestavěli obývací stěnu na domácí kino tím,že jsme do ní vložili notebook, zapnuli jsme si nezávislý topení a načali PET Bráníka, tak nám bylo krásně. Navíc jsme nemuseli nikdy spěchat z lanovky dolů. To mělo tu výhodu že mezi hromadou odpadků, která tam vždy po Češích a Slovácích zůstala, se dalo najít i pár vzácných artefaktů. Jinými slovy, já mám nový sluneční brejle, který by mi záviděli i Bodie a Doyle, Čenda má parádního dámskýho kulicha a Evička si polepšila o praktickou kuklu.
Večery jsme trávili v apartmánech s kamarády z lyžařského oddílu a oddávali se společenským hrám. Při jedný z nich nás nutili pít jakousi tureckou rakiji, která po smíchání s vodou zbělala a chutnalo to jako vyčpělá hašlerka. Čendovi tohle pití tak svědčilo, že si po jednom napití stahoval z hlavy čerstvě nalezenýho kulicha a vypadalo to že ho použije jako pytlík na zvracení. Nakonec to statečně ustál. Ale musím říct, že jsme se nenudili a o kulturní vyžití nebyla nouze. Když jsme netrávili volné chvíle s kamarády z oddílu, nemarnili jsme čas a na parkovišti jsme se oddávali jak klasickým tak i moderním tancům a v neposlední řadě taky fotomodelingu. Chtěli jsme především poukázat na to, že ať už v časopisech píšou cokoliv o lyžích s technologií rocker, pravděpodobně na žádných takových nikdy nestáli. Bohužel se nám to nepodařilo zdokumentovat, ale vyjet si na lyžích jako jsou Hellbenty, EP Pro a nebo Nancy funcarverový oblouk po hranách, zdůrazňuji po hranách, nikoliv smýkáním, je bezproblémová záležitost a velká zábava. Jedinou podmínkou k tomu je mít stehna jako pilíře. To že my rozhodně máme se nám zdokumentovat podařilo:-) Takže pro ty co se báli o budoucnost lyžování kvůli výrobě lyží s rockerem máme dobrou zprávu. Jde to i na nich a to bez jakýchkoliv potíží.
Při odjezdu z areálu ještě Čenda zvládnul při couvání porazit značku zákaz stání. Omylem se nám totiž podařilo zajet na parkoviště pouze pro zvané, ale odjeli jsme v poklidu a nenápadně aniž bychom na sebe nějak upozornili, takže vše proběhlo v nejlepším pořádku. Cestou jsme se stavili v Loferu, kde jsme omrkli tamní kajakáře, jak při neděli trénovali na své domácí trati. Alespoň Čenda viděl co ho na jaře čeká. Myslím, že začátek sezóny se prostě vydařil. Špekoun
pátek 8. října 2010
Kanumesse 2010
Pěkný Squirt od Big Dogů jsem si nemohl nechat ujít, je to prostě srdeční záležitost a navic byl vynikajícně zpracován, třeba jednou zase...
S Betkou jsme koukali na šikovný filtry na vodu Katadyn, vzhledem k tomu, že za dva dny odlétala do Nepálu, tak to bylo poměrně na místě, stejné prý brali sebou.
U značky ORTLIEB jsem byl dlouho vícekrát, tady např. praktická lékárnička
Anglický PALM opět nezklamal, mě zaujal mimo jiné výborný fleecový overal, už se na něj těším.
Dětská kolekce dostala vlastní název MOBY a je opět o něco větší.
Bundy budou zase o něco málo propracovanější v zajímavých barvách.
Ortilieb a jeho pouzdra na foťáky, jak parádní na zrcadlovky, tak praktická řada na kompakty
Dvě nové PALMácké vesty speciálně navržené pro ženy a dívky.
 |
| Klečení do OC |
Klečení od North Water určené do otevřených kanoí na divokou vodu, ale po úpravách určitě použitelné do jakékoli lodě.
Petr Kolomý a jeho K-gear opět předvedl opravdu velmi kvalitní výrobky, které se mohou směle měřit s ostatní světovou špičkou v oboru, tady je novinka palubní vak v novém zpracování.
A aby vám nebyla zima moc dlouhá, tak nakonec jsem si nechal vymazlenou mapu Korsiky s popisy řek, fotkami a vším možným. Takž už teď můžete plánovat jestli pojedete klasiku nebo na Ostrově zkusíte nějaký novinky případně si šoupnete pár dní Seakajakingu na západním pobřeží.
Vím o jednom dost dobrým krámu u Palmovky, kde jí snad už brzo najdete :o)
Kostaka
pátek 1. října 2010
50. ročník závodů na Hamerském potoce
Letošní 50. ročník se opravdu vydařil. Skvělé počasí, super voda a hlavně opět pořadatelský koncert za který je nutno poděkovat všem Bohemákům v čele s Ešusem. Boatpark se tak jako pokaždé podílel na sponzorování Hameráku.
Náš stánek plný slev jste nemohli minout, protože byl na stejném místě, tak jako každý rok a to na levé louce hned při vjezdu do kempu. Sobota byla ve znamení obchodu a pokecu s kamarády a plná očekávání na nedělního pádlování.
Stará garda se vrací k pádlování. Jupí :-)
Kuba a jeho old school kajak a vybavení. Teď je to sranda, ale on to pořádně nezažil. Kdo nezažil nepochopí, ale také o nic nepřišel.
Pohoda u vody.
Novomanželé na výletě.
Holky jdou do akce.
Rohanova vesta a kalhoty jsou nesmrtelné.
Starej válečník Haf.
Čenda a jeho stylová helma.
Náš stánek plný slev jste nemohli minout, protože byl na stejném místě, tak jako každý rok a to na levé louce hned při vjezdu do kempu. Sobota byla ve znamení obchodu a pokecu s kamarády a plná očekávání na nedělního pádlování.
Stará garda se vrací k pádlování. Jupí :-)
Kuba a jeho old school kajak a vybavení. Teď je to sranda, ale on to pořádně nezažil. Kdo nezažil nepochopí, ale také o nic nepřišel.
Pohoda u vody.
Novomanželé na výletě.
Holky jdou do akce.
Rohanova vesta a kalhoty jsou nesmrtelné.
Starej válečník Haf.
Čenda a jeho stylová helma.
středa 22. září 2010
Grónsko na mořském kajaku - retrospektivní slideshow příblíží přípravy i samotnou výpravu prvního českého teamu do pobřežních oblastí východního Grónska na mořském kajaku vlastní výroby. (během každého promítání získá vylosovaný návštěvník vlněné triko Icebreaker ve kterém jsme v Grónsku pádlovali)
6.12.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Liberec - lezecká stěna Šutr - Hrazená 470, Liberec 1, od 20:00 hodin
24.11.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Bratislava - loděnice Dunaj klub Kamzík - na pravom brehu Dunaja, na riečnom kilometri 1867,8, od 19:00 hodin
1.11.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Hradec Králové - Adalbertinum - Třída Čs. armády 300, Hradec Králové, pondělky od 18:00 hodin
10.2.2011 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Plzeň - Západočeské muzeum - Kopeckého sady 2, Plzeň, od 18:00 hodin
7.12.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Praha, 4 – Volnočasová (dříve KC Novodvorská) - Novodvorská 1013/151, Praha 4 - Lhotka, Sídliště Novodvorská, od 19:00 hodin
Za celý tým
Petr Gándhí NOVOTNÝ
Deferegenbach a Isel - Virgenschlucht.
Moc pěkné video od Matěje Holuba z vikendoveho pádlovani v Rakousku.
středa 15. září 2010
Rallye Sudety aneb Waterloo u Teplic
Boatpark team exceloval na Specialized rallye Sudety 2010
Od chvíle, kdy legenda a nestor Českého pádlování Bobík Sušánka pověsil singlovku na hřebík a místo ní si pořídil nové kolo se v Boatparku ledacos změnilo. Především to, že téměř všichni zaměstnanci včetně brigádníků musí povinně Bobíka doprovázet na jeho cyklovyjížďky a další cykloakce které naplánuje. Na letošní sezónu nám celkem odvážně naordinoval nejtěžší závod XC maratónu v Čechách a to Rallye Sudety.
Celkem jsme se toho všichni chytli a ani se moc nebránili, naopak jsme se spíš začali slušně hecovat. Účast odmítl Pája, protože tvrdil, že alespoň někdo musí zůstat použitelný aby obchod fungoval a Davídek, který si cestou na kole do práce v drsné sjezdové pasáži na louce vedle dětského hřistě mezi Jarovem a Boatparkem ohnul sedlovku a pošramotil morál natolik, že alespoň pro letošek závody vyhlášené svými těžkými sjezdy celkem pochopitelně odmítl.
Letní přípravu jsme pojali každý po svém. Bobík jezdil denně do práce na kole, já a Čenda taky, ale už ne tak často, no a Panda ještě o něco míň. Kosatka razil svou vlastní teorii, že před velkým závodem se nejvíc bojí přetrénování, takže na kolo za celé léto téměř nesednul. Já a Bobík jsme ještě pár týdnů před závodem vyrazili s partičkou na týden potrénovat na Gardu, takže jsme se cítili dokonale připraveni.
V pátek 10. září jsme v podvečer naskládali kola do „modráče“ a vyrazili směrem Teplice nad Metují. Já bral automaticky místo za volantem, kluci cestou poladili svou předzávodní formu pár dvoulitrovejma PET braníkama. Prezentace probíhala v tamním kinosálu a rozhodně už na ní jsme jako tým velmi zaujali. Zatímco ostatní závodníci, kteří mimochodem každý z nich vážil asi třetinu toho co Panda, jen suše vzali svoje číslo a odešli, my jsme s poslední nedopitou PETkou braníka zalaškovali s děvčaty co čísla rozdávali a ještě před odchodem poseděli v první řadě před pódiem a dívky jsme každý dle vlastního vkusu ohodnotili. Pak jsme formu doladili v hodspodě v Adršpachu, kde jsme se potkali se spřáteleným týmem z Konstruktivy.
Ráno před závodem probíhalo trochu hekticky, protože většina z nás nechala servis svého stroje na poslední chvíli a tak to podle toho vypadalo. Panda měl sice kolo 3 dny v opravě, ale za tu dobu mu nesehnali brzdové destičky, kvůli kterým to tam především dával, takže mu řekli, že ty starý snad ještě vydrží. Tak alespoň přezul plášť. Čenda ráno měnil zadní kolo a kazetu na něm, protože s osmičkou ve které chybělo pět drátů nechtěl do závodu nastupovat. Kosatka sháněl nové brzdové destičky v den odjezdu a když se mu to nedařilo, namontoval si na kolo aspoň nový tachometr, aby věděl, jak rychle z kopce jede, když už nemůže brzdit. Destičky nakonec na poslední chvíli za nehoráznou cenu sehnal, ale po jejich namontování kolo lehce přibrzďovalo samo od sebe a to asi tak, že na pootočení předním kolem byli potřeba dva lidi. Kosatka ale naštěstí nějaký ten pátek pracoval jako servisman, takže jednu novou destičku vyměnil za starou aby vznikl prostor pro kotouč a tím problém vyřešil. Naneštěstí vše zapomněl zajistit závlačkou, destičky ztratil a závod nakonec odjel jen na zadní brzdu.
Startovní pole vypadalo následovně : v předu stála Česka špička, pak se tísnil dav stovek ambiciózních závodníků, pak byla pět metrů mezera, no a pak stálo nás pět a vedle nás ještě dva borci na dvoukole. Když zazněl startovní výstřel, Kosatka a Bobík ještě dopíjeli pivko, které Kosatka obstaral těsně před startem v nedalekém stánku. Čekala nás 123km dlouhá trať náročným terénem s celkovým převýšením 3350m. Prvních 45km do první časové kontroly probíhalo hladce, buď po asfaltu a nebo po polních cestách mezi loukami a i když jsme se hned na startu naše skupinka celkem roztrhala, první časový limit jsme všichni zvládli bez problémů. Pak přišla hezká,ale už náročnější lesní pasáž. Tam už mi nebylo moc dobře, ne že by mě opouštěly síly,ale žaludek nějak protestoval. Navíc jsem na mokrých slizkých kořenech tu a tam zavrávoral a asi dvakrát sebou fláknul o zem. Po nastoupání přišel první těžší sjezd, to bylo asi jediné místo kde jsem měl šanci nahnat nějaký čas, nebo někoho předjet, protože spousta lidí, kteří měli očividně na kole najeto víc než kdokoliv z nás a do kopce si nás v pohodě dávali, tak z kopce kolo radši vedli. Cesty se zúžili a všechny výjezdy i sjezdy byli čím dál víc strmější. V jednom dlouhém stoupání, kde všichni kolo vedli, se kolem nás velmi elegantně prohnal Čenda a ukázal nám svoje záda. Bobík se ho pokoušel napodobit. Je pravda že naprostou většinu kopce taky vyjel,ale já šel pěšky a byl jsem taky rychlejší než on.
Následovala občerstvovačka na 54. km, kde jsme se od motorkaře uzavírajícího pelotón dozvěděli, že jsme skoro poslední a že v podstatě všichni, které jsme na začátku závodu předjeli a měli z toho radost, tak narozdíl od nás odbočili na kratší variantu závodu. Byla to první zastávka kde jsme s Bobíkem trochu vydechli. Moje křeče v břiše se stupňovali a už před touto zastávkou jsem byl několikrát nucen zahodit kolo a zmizet na chvíli v lesích. Byl jsem přesvědčen, že je to daň za to,že jsem jako jediný minulý den řídil, místo toho abych s ostatními ladil formu. Netušili jsme kde jsou ostatní, jen jsme věděli, že Čenda někde před námi a Panda s Kosim někde za námi. Vyrazili jsme dál. Asi po 2km jsem píchnul. Výměna duše nám zabrala trochu času,ale jelo se dál. Drželi jsme se ve skupince zoufalců uzavírajících závod. Měl jsem pocit, že stoupání jsou čím dál strmější a delší a mě bylo čím dál hůř. Bobíka navíc začali brát parádní křeče do nohou, což se mu běžně nestává. Téměř všechny kopce co následovaly už jsem vedl pěšky. Jednak jsem věděl, že je to alespoň v mém případě skoro stejně rychlé, jako kdybych je zkoušel vyjet a když jsem nebyl v předklonu nebylo mi aspoň tak špatně. Po celkem vydatném sjezdu jsme dojeli k další občerstvovačce, ale stejně jako na těch minulých na nás už nezbylo nic než samotná voda místo slibovaného ionťáku a pár kousků ovoce a sladkostí. No prostě žádná hitparáda.
Další pasáž vedla opět do kopce a kolo už jsem opět jenom vedl, stejně jako pár posledních zoufalců z koncové skupinky co se kolem nás potloukalo. Bobík se snažil chvílema jet, což bylo vzhledem k jeho křečím dost obdivuhodné, ale nakonec taky tlačil. Po přehoupnutí se přes vrchol jsme nasedli a pustili se do dalšího nepříliš příjemného bahnitého sjezdu, asi po 300m se ozvala rána a já opět prorazil duši zadního kola. Hodil jsem ho do roští, chvíli do něj kopal a pak řekl Bobíkovi ať jede dál, že končím. Začal jsem tlačit kolo pěšky k nedaleké časové kontrole na 75. km. asi po pěti minutách jsem došel Bobíka, který zvládnul přetrhnout řetěz. Ten jsme ho společně opravili a Bobík pokračoval. Já se pěšky dobelhal k časové kontrole. Cestou mě ještě předjel Kosatka, který byl v tu chvíli s velkým časovým odstupem úplně poslední. S ním jel jeho v tu chvíli už dobrý kamarád motorkář. Z časové kontroly jsem se nechal autem odvézt do cíle
No a jak jsme nakonec všichni dopadli? Čenda udržel svoje tempo a závod celkem elegantně dokončil za 9h 25min. Tímto mu gratuluji a smekám. Když mě dovezli do cíle tak už tam čekal Panda, který skončil na občerstvovačce na 54. km. Ptali se ho tam jestli pojede dál, že nevypadá dobře, tak jim řekl že jo, a hned na to se zamotal a sesunul se na zem. Kosatka to nevzdal,ale na poslední časové kontrole na 105. km byl vyřazen, protože nestihl limit o 40 min. No a Bobík neuvěřitelně zabojoval, na poslední časovce, kterou o 5 min nestihl, přemluvil organizátory aby ho pustili dál, no a do cíle dorazil 3 min před celkovým limitem společně s motorkářem. Takže to měl za 11 hod 27 min, ale jako bonus si ho vyfotili jako posledního, kdo závod dokončil. Naši kamarádi ze spřáteleného týmu z konstruktivy, jmenovitě to byli Janek, Tomík a Strejda, všichni závod dokončili. Takže jim taky patří můj obdiv.
Večírek na apartmánu po závodech proběhl hodně decetně. Seděli jsme dokolečka a průběžně všichni usínali každý ve svém křesle. Jen Tomík na sebe lehce upozornil, když při každém usnutí vylil skleničku co měl v ruce buď na sebe a nebo na podlahu. Každopádně na příští rok potrénujeme a jdeme do toho znova. Někteří si dali za cíl zlepšit si čas, já jsem si dal za cíl dokončit závod a Panda říkal, že by rád dojel alespoň na 98. km, protože ho Čenda navnadil, že tam na občerstvovačce dávali výborný domácí klobásky.
za Boatpark team Špekoun
Všechny fotky najdete ZDE
Od chvíle, kdy legenda a nestor Českého pádlování Bobík Sušánka pověsil singlovku na hřebík a místo ní si pořídil nové kolo se v Boatparku ledacos změnilo. Především to, že téměř všichni zaměstnanci včetně brigádníků musí povinně Bobíka doprovázet na jeho cyklovyjížďky a další cykloakce které naplánuje. Na letošní sezónu nám celkem odvážně naordinoval nejtěžší závod XC maratónu v Čechách a to Rallye Sudety.
Letní přípravu jsme pojali každý po svém. Bobík jezdil denně do práce na kole, já a Čenda taky, ale už ne tak často, no a Panda ještě o něco míň. Kosatka razil svou vlastní teorii, že před velkým závodem se nejvíc bojí přetrénování, takže na kolo za celé léto téměř nesednul. Já a Bobík jsme ještě pár týdnů před závodem vyrazili s partičkou na týden potrénovat na Gardu, takže jsme se cítili dokonale připraveni.
V pátek 10. září jsme v podvečer naskládali kola do „modráče“ a vyrazili směrem Teplice nad Metují. Já bral automaticky místo za volantem, kluci cestou poladili svou předzávodní formu pár dvoulitrovejma PET braníkama. Prezentace probíhala v tamním kinosálu a rozhodně už na ní jsme jako tým velmi zaujali. Zatímco ostatní závodníci, kteří mimochodem každý z nich vážil asi třetinu toho co Panda, jen suše vzali svoje číslo a odešli, my jsme s poslední nedopitou PETkou braníka zalaškovali s děvčaty co čísla rozdávali a ještě před odchodem poseděli v první řadě před pódiem a dívky jsme každý dle vlastního vkusu ohodnotili. Pak jsme formu doladili v hodspodě v Adršpachu, kde jsme se potkali se spřáteleným týmem z Konstruktivy.
Ráno před závodem probíhalo trochu hekticky, protože většina z nás nechala servis svého stroje na poslední chvíli a tak to podle toho vypadalo. Panda měl sice kolo 3 dny v opravě, ale za tu dobu mu nesehnali brzdové destičky, kvůli kterým to tam především dával, takže mu řekli, že ty starý snad ještě vydrží. Tak alespoň přezul plášť. Čenda ráno měnil zadní kolo a kazetu na něm, protože s osmičkou ve které chybělo pět drátů nechtěl do závodu nastupovat. Kosatka sháněl nové brzdové destičky v den odjezdu a když se mu to nedařilo, namontoval si na kolo aspoň nový tachometr, aby věděl, jak rychle z kopce jede, když už nemůže brzdit. Destičky nakonec na poslední chvíli za nehoráznou cenu sehnal, ale po jejich namontování kolo lehce přibrzďovalo samo od sebe a to asi tak, že na pootočení předním kolem byli potřeba dva lidi. Kosatka ale naštěstí nějaký ten pátek pracoval jako servisman, takže jednu novou destičku vyměnil za starou aby vznikl prostor pro kotouč a tím problém vyřešil. Naneštěstí vše zapomněl zajistit závlačkou, destičky ztratil a závod nakonec odjel jen na zadní brzdu.
Startovní pole vypadalo následovně : v předu stála Česka špička, pak se tísnil dav stovek ambiciózních závodníků, pak byla pět metrů mezera, no a pak stálo nás pět a vedle nás ještě dva borci na dvoukole. Když zazněl startovní výstřel, Kosatka a Bobík ještě dopíjeli pivko, které Kosatka obstaral těsně před startem v nedalekém stánku. Čekala nás 123km dlouhá trať náročným terénem s celkovým převýšením 3350m. Prvních 45km do první časové kontroly probíhalo hladce, buď po asfaltu a nebo po polních cestách mezi loukami a i když jsme se hned na startu naše skupinka celkem roztrhala, první časový limit jsme všichni zvládli bez problémů. Pak přišla hezká,ale už náročnější lesní pasáž. Tam už mi nebylo moc dobře, ne že by mě opouštěly síly,ale žaludek nějak protestoval. Navíc jsem na mokrých slizkých kořenech tu a tam zavrávoral a asi dvakrát sebou fláknul o zem. Po nastoupání přišel první těžší sjezd, to bylo asi jediné místo kde jsem měl šanci nahnat nějaký čas, nebo někoho předjet, protože spousta lidí, kteří měli očividně na kole najeto víc než kdokoliv z nás a do kopce si nás v pohodě dávali, tak z kopce kolo radši vedli. Cesty se zúžili a všechny výjezdy i sjezdy byli čím dál víc strmější. V jednom dlouhém stoupání, kde všichni kolo vedli, se kolem nás velmi elegantně prohnal Čenda a ukázal nám svoje záda. Bobík se ho pokoušel napodobit. Je pravda že naprostou většinu kopce taky vyjel,ale já šel pěšky a byl jsem taky rychlejší než on.
Následovala občerstvovačka na 54. km, kde jsme se od motorkaře uzavírajícího pelotón dozvěděli, že jsme skoro poslední a že v podstatě všichni, které jsme na začátku závodu předjeli a měli z toho radost, tak narozdíl od nás odbočili na kratší variantu závodu. Byla to první zastávka kde jsme s Bobíkem trochu vydechli. Moje křeče v břiše se stupňovali a už před touto zastávkou jsem byl několikrát nucen zahodit kolo a zmizet na chvíli v lesích. Byl jsem přesvědčen, že je to daň za to,že jsem jako jediný minulý den řídil, místo toho abych s ostatními ladil formu. Netušili jsme kde jsou ostatní, jen jsme věděli, že Čenda někde před námi a Panda s Kosim někde za námi. Vyrazili jsme dál. Asi po 2km jsem píchnul. Výměna duše nám zabrala trochu času,ale jelo se dál. Drželi jsme se ve skupince zoufalců uzavírajících závod. Měl jsem pocit, že stoupání jsou čím dál strmější a delší a mě bylo čím dál hůř. Bobíka navíc začali brát parádní křeče do nohou, což se mu běžně nestává. Téměř všechny kopce co následovaly už jsem vedl pěšky. Jednak jsem věděl, že je to alespoň v mém případě skoro stejně rychlé, jako kdybych je zkoušel vyjet a když jsem nebyl v předklonu nebylo mi aspoň tak špatně. Po celkem vydatném sjezdu jsme dojeli k další občerstvovačce, ale stejně jako na těch minulých na nás už nezbylo nic než samotná voda místo slibovaného ionťáku a pár kousků ovoce a sladkostí. No prostě žádná hitparáda.
Další pasáž vedla opět do kopce a kolo už jsem opět jenom vedl, stejně jako pár posledních zoufalců z koncové skupinky co se kolem nás potloukalo. Bobík se snažil chvílema jet, což bylo vzhledem k jeho křečím dost obdivuhodné, ale nakonec taky tlačil. Po přehoupnutí se přes vrchol jsme nasedli a pustili se do dalšího nepříliš příjemného bahnitého sjezdu, asi po 300m se ozvala rána a já opět prorazil duši zadního kola. Hodil jsem ho do roští, chvíli do něj kopal a pak řekl Bobíkovi ať jede dál, že končím. Začal jsem tlačit kolo pěšky k nedaleké časové kontrole na 75. km. asi po pěti minutách jsem došel Bobíka, který zvládnul přetrhnout řetěz. Ten jsme ho společně opravili a Bobík pokračoval. Já se pěšky dobelhal k časové kontrole. Cestou mě ještě předjel Kosatka, který byl v tu chvíli s velkým časovým odstupem úplně poslední. S ním jel jeho v tu chvíli už dobrý kamarád motorkář. Z časové kontroly jsem se nechal autem odvézt do cíle
No a jak jsme nakonec všichni dopadli? Čenda udržel svoje tempo a závod celkem elegantně dokončil za 9h 25min. Tímto mu gratuluji a smekám. Když mě dovezli do cíle tak už tam čekal Panda, který skončil na občerstvovačce na 54. km. Ptali se ho tam jestli pojede dál, že nevypadá dobře, tak jim řekl že jo, a hned na to se zamotal a sesunul se na zem. Kosatka to nevzdal,ale na poslední časové kontrole na 105. km byl vyřazen, protože nestihl limit o 40 min. No a Bobík neuvěřitelně zabojoval, na poslední časovce, kterou o 5 min nestihl, přemluvil organizátory aby ho pustili dál, no a do cíle dorazil 3 min před celkovým limitem společně s motorkářem. Takže to měl za 11 hod 27 min, ale jako bonus si ho vyfotili jako posledního, kdo závod dokončil. Naši kamarádi ze spřáteleného týmu z konstruktivy, jmenovitě to byli Janek, Tomík a Strejda, všichni závod dokončili. Takže jim taky patří můj obdiv.
Večírek na apartmánu po závodech proběhl hodně decetně. Seděli jsme dokolečka a průběžně všichni usínali každý ve svém křesle. Jen Tomík na sebe lehce upozornil, když při každém usnutí vylil skleničku co měl v ruce buď na sebe a nebo na podlahu. Každopádně na příští rok potrénujeme a jdeme do toho znova. Někteří si dali za cíl zlepšit si čas, já jsem si dal za cíl dokončit závod a Panda říkal, že by rád dojel alespoň na 98. km, protože ho Čenda navnadil, že tam na občerstvovačce dávali výborný domácí klobásky.
za Boatpark team Špekoun
Všechny fotky najdete ZDE
pátek 3. září 2010
Lipno 2010
Letošní Lipno se opravdu vydařilo. Buď jsem měl štěstí, ale zdálo se mi, že bylo celkově méně lidí, hlavně raftařů. Škoda, že větší vodu pouštěli jen v pátek. Kromě pádlování musít říct, že se oba večírky vydařily. Hlavně sobotní byl excelentní díky koncertu Jinovatky alias Jitřenky. Takovou šou jsem dlouho neviděl.
Po páteční pitce už Škvíra není Škvírou, ale je to Štěrbinka. Té se už nikdo nemusí bát, je heboučká a přítulná i když občas kouše :-).
Jinovatka rozhicovala kdekoho.
Večírek ukázal, že v řadách WWŽeny se jsou ukryty dva barmanské talenty, Dejv a Viktor. Myslím, že mají naší plnou důvěru na další akce.
Zde najdete ukázku z koncertů Jinovatky na youtube
Další fotky najdeš na webu WWŽeny
Kosatka na kajaku Remix XP ve Štěrbice
Po páteční pitce už Škvíra není Škvírou, ale je to Štěrbinka. Té se už nikdo nemusí bát, je heboučká a přítulná i když občas kouše :-).
Jinovatka rozhicovala kdekoho.
Večírek ukázal, že v řadách WWŽeny se jsou ukryty dva barmanské talenty, Dejv a Viktor. Myslím, že mají naší plnou důvěru na další akce.
Zde najdete ukázku z koncertů Jinovatky na youtube
Další fotky najdeš na webu WWŽeny
Kosatka na kajaku Remix XP ve Štěrbice
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)