MTB Specialized rallye Sudety 2011
Už je to rok, co se Boatpark team poprvé vyhecoval absolvovat jeden z nejhovadštějších MTB maratonů v Čechách. Naše loňské „úspěchy“ nás neodradily, ale naopak namotivovaly k ještě lepším výkonům. Celý rok jsme si navzájem pomáhali, hecovali se při tréninku a vyprávěli si o tom, kdo už má kolik najeto.
Já s Bobíkem jsme opět absolvovali letní přípravu na Gardě, a díky novému cyklokompjůtru s výškoměrem jsme mohli celé dny a noci plkat nejen o ujetých kilometrech,ale hlavně o nastoupaných metrech. Každý den jsme tak mohli po dobře odvedené práci zhodnotit, zda se naše denní etapa více či méně blížila obtížnosti našeho hlavního závodu sezóny. Toto téma se nás drželo celý týden a nikdo kromě nás dvou už o něm nechtěl ani náznakem slyšet. Naše výkony na kole se snad ani nijak výrazně nelepšily, ale v těch žvástech okolo už jsme začínali dosahovat takové úrovně, že kdyby nás slyšel hodinu před závodem Kulhavý, Spěšný nebo Jobánek, tak všichni ze strachu odstoupí.
Naježděno jsme nakonec před závodem celkem měli. Bobík měl asi 6 tis. km, já 5, Čenda něco málo, Panda ještě míň,ačkoli tvrdil různá čísla v řádech tisíců, ale vzhledem k tomu, že každý den plácnul číslo úplně jiné, pochopili jsme, že si je celou dobu vymýšlí, no a Kosi stejně jako loni radši moc nejezdil,aby si kolo před závodem neošoupal a nemusel zbytečně investovat do oprav a údržby. Pro dokonalé doladění formy jsme ještě udělali velkou objednávku na e-shopu s bobulema pro nafouklé pány z posilovny, tak aby naše stehna jako pilíře před závodem ještě více povyrostly a slovu únava se pouze vysmívali. Nejdál to dotáhl Panda, kterej začal 3 dny před závodem držet redukční dietu aby se na trati netahal se zbytečnými kilogramy navíc. No ale osobně si nejsem úplně jistej tím, že mu třídenní pojídání kus-kusu při kterém shodil 372 gramů nějak výrazně pomohlo.
Poladili jsme i výbavu. Shodli jsme se, že huntovat si na náročné trati vlastní kola je škoda, když tolik různých obchodů nabízí na víkend testovací stroje zdarma. Po týhle zkušenosti už rozhodně vím, že bych si v podzimním výprodeji testovací kolo nekupoval, protože bych se obával faktu, že ho měl během sezóny na testování Bobík.
Týden před závodama jsme byli v dobré náladě a plni elánu. O mě se pokoušela rýmička, Čendovi rostly osmičky, Bobíka začala bolet noha a Panda si ještě ve středu nemohl vzpomenout co že to má za plány na víkend. Když jsme mu to připomněli tak simuloval nejprve pláč, následně zkoušel i zánět šlach,ale my jsme mu na to neskočili. Počasí slibovalo, že trať bude opravdu zábavná. Kosi hodinu co hodinu kontroloval, zda se mraky na družicovém snímku stále drží nad Adršpašským výběžkem. Udrželi se tam víc jak dva dny a když jsem ve čtvrtek telefonoval Ozzymu , který bydlí v Bohdašíně, uklidnil mě, že už tam ty dva dny v kuse leje jak svině. Bylo tedy jasné, že lesních požárů se skutečně přes víkend obávat nemusíme. Spíš jsem měl strach jestli se mi ve všech kalužích, kterými přede mnou projede 500 závodníků, povede vzhledem k jejich hloubce udržet nad hladinou alespoň nosní dírky.
Na startu se nás v sobotu ráno sešlo celkem dost. Kromě stále mužské sestavy se nám totiž letos podařilo přemluvit i holky, takže na kratší trať vyrazili Markéta, Eliška a na poslední chvíli se povedlo přemluvit i Čendovu Káču. Asi pět minut po startovním výstřelu se dal konečně pomalu do pohybu i konec startovního pole, kde jsme stáli my a tak jsme vyrazili na trať. Naše skupinka se roztrhala už v prvním stoupání. Já jel podle dohody s Bobíkem a v obrovském balíku závodníků byl občas problém si uhlídat i jeho. Celkem překvapivě nás hned od začátku dojížděl Čenda. Čekali jsme jeho obvyklou taktiku, kdy se pomalými plíživými pohyby začne postupně probojovávat dopředu, ale místo toho nám na vypůjčeném celopéru mizel už od začátku a vypadalo to, že hrsti bobulí které do sebe týdny před závodem nacpal, se mu celou dobu akumulovaly v pilířích, které se po startovním výstřelu nafoukly stylem bicáků Pepka námořníka.
Jelo se nám celkem dobře, nespěchali jsme a snažili se dodržet naší domluvenou strategii, která zněla : „neuhnat se a přežít“. Nikoho z našeho týmu jsme už celý závod nepotkali. Čenda zmizel před námi, holky po 30ti kilometrech odbočili na kratší variantu, Kosi ztratil nějakou tu minutu už na první občerstvovačce, kde musel svoje kolo na chvíli svěřit mechanikům. Ukázalo se totiž, že větší množství různých dílů, které si před závodem popůjčoval od svých kamarádů, zřejmě nebylo úplně kompatibilní a tak mu na jeho „Červeným Medvědovi“ občas něco zarachotilo víc než je běžné. No a Panďoch to od startu jistil ze zadních pozic. Na 50-tém kilometru jsme měli s Bobem o hodinu lepší čas než loni a zdálo se, že nám to frčí jako za mlada. Mile nás překvapilo i to, že na rozdíl od loňského roku se nám na všech občerstvovačkách dostávalo dostatek všeho, dokonce i džointového nápoje, kterej nám loni ty rychlejší šmejdi před náma vždycky vylemtali a nenechali nám ani lok. Takže na spousty vlastních zásob, které jsme pro jistotu táhli v batohu, vůbec nedošlo.
Konečně jsme na trati potkali taky motorkáře, který stál u krajnice a čekal na poslední závodníky, aby jel za nimi a uzavíral pelotón. Bobík ho možná trochu vyděsil. Vzpomněl si, jak mu loni při dojezdu do cíle motorkář svítil na cestu aby vůbec trefil a moc dobře věděl, že mít dobré vztahy právě s tímto chlápkem je základem úspěšného závodu. Takže u něj jen v rychlosti přibrzdil a křičel na něj: „Ahoj, já jsem Robert a dneska spolu ještě strávíme spoustu času“. Naštěstí k tomu ale nedošlo.Dlouho to vypadalo v pohodě, ale pak jsme se dostali do části trati, kde bylo nejtěžší stoupání a taky největší bahno a sračky. V jednom místě se nedalo jet pořádně ani po rovině. 10 čísel sračkovatýho jílu moc na jistotě vedení kola nepřidávalo. V týhle pasáži jsme výrazně zpomalili a začali se pomalu obávat zhoršujícího se času. Najednou už jsme nebyli tak vysmátý. Já si hlavně moc dobře uvědomoval, že všechny náhradní duše, který jsem si před závodem doma zalepil, připravil a zkontroloval mají automobilový ventilek, zatímco moje testovací „erbéčko“ , který jsem měl půjčený, má úzkej cykloventilek, ale toho jsem si všimnul až ráno, takže i obyčejnej defekt mě mohl vesele vyřadit. Pomalu jsme se brodili bahnem, kola už začínaly pod náporem vody a špíny všemožně drnčet a vrzat. Dojeli jsme k úzkému technickému sjezdu. Na několikrát jsem se ho pokoušel sjet,ale jakmile jsem nasedl na kolo a pustil se dolů bahnitým korytem, už nebylo možný zastavit. Po třetím pádu jsem to vzdal a šel pěšky. Když jsme se dostali do sice stále bahnitý,ale rychlejší a širší pasáže, pro změnu se celkem slušně rozsápnul Bobík. Trošku nám docházeli síly i morál.
Náladu nám zvedla další občerstvovačka. Ta totiž nepatří mezi ty oficiální. Je to dílo zdejších chatařů, kteří si u trati udělali večírek, narazili sud a pekli prase. Místo slečen v tričkách s logem sudety nás tady zastavovali dva fousatý strejdové, jeden měl v ruce půllitr a druhej nabízel cigára s velbloudem. Chvíli jsme s touhle fajn partičkou poklábosili, dali si kus prasátka, kus pivka a kus luxusní buchty s tlustou vrstvou hutnýho čokoládovýho krému navrchu, kterou pro nás zdejší hodné tety napekly. Na týhle zastávce se určitě vyřádil i týpek, kterýho jsme potkali na cca 50-tým kilometru. Pamatovali jsme si ho už z loňska. Měl na sobě signální žlutou vestu, na nohách sandále, a když si na běžné komerční občerstvovačce prohlídnul co že to tam nabízejí, tak vytáhl z batohu pytel, nekecám, asi 15-ti vepřovejch řízků a dvoulitrovou PETku piva. Tvrdil, že na ty sračky co tam nabízejí by nevyjel ani ten úvodní kopec a občerstvil se z vlastních zásob.
Posledních pár desítek kilometrů už jsem jen doufal, že bude konec. Čím dál víc mi docházelo, proč je to nejtěžší maratón v Čechách. Jednak už byla znát únava,ale taky bolest zad a otlačeniny v oblasti sedacích partií. Obávanou Hvězdu jsme si dali pěšky nahoru i dolu, protože v těch sračkách co tam byly to jinak ani nešlo. Na poslední časový kontrole už bylo jasný, že máme slušnou šanci závod v limitu dojet, ale náš čas rozhodně nebude žádná hitparáda. No a nebyla, ale i tak jsem měl neskutečnou radost, že jsme přežili a dokončili.
Čenda už byl po polívce, hlavním jídle i dezertu. Holky už se taky poflakovali v prostoru cíle. Kosi dojel chvíli po nás. Panďoch už si s ostatními taky radostně napouštěl vanu u stánku s pivem, protože na 40-tým kilometru závod vzdal a nejkratší cestou se vrátil na start. Prý se příští rok přidá k dámské sekci a pojede krátkou variantu. Já s Bobíkem jsme nakonec jeli dlouhejch 11 hodin, Kosimu jsme dali asi 15 minut. Čenda to dal za 9 hodin. Z holek dojela nejlíp Markéta za necelý 4 hodiny, chvilku po ní Eliška. Káča to jistila ze zadu,ale na rozdíl od vrchního dietologa to nevzdala a hrdě dojela. No ale umístění jsme neměli nakonec vůbec špatný. Kosi,já a Bobík jsme byli první, druhý a třetí ve svých kategoriích… bohužel od konce. Trochu mě překvapil fakt, že jsem ve svý kategorii zajel jenom toho týpka co měl batoh plnej řízků. Asi bych měl taky trochu změnit životosprávu:-D
V pondělí ráno jsem trochu vyděsil borce v prodejně kol, když jsem mu vracel tesťáky v tričku rallye Sudety. Bylo mu asi jasný, co ty kola o víkendu zažily. Ani my jsme nebyli v práci úplně v kondici. Stylem chůze by jsme zapadli do filmu z divokého západu. Shodli jsme se na tom, že by pořadatelé měli tenhle problém nějak pořešit. Kdyby na občerstvovačkách nepostávali jen slečny s kelímkama džointových nápojů,ale taky další skupinka která by měla připravený natažený ukazováček s léčivou bylinkovou mastí, jistě by to spousta závodníků ocenila a využila tuto službu, díky které by nedocházelo k tak častému výskytu cyklovlkouše. Pošleme to pořadatelům jako návrh na vylepšení příštího ročníku. Jinak jsme byli se závodem spokojeni. O výsledky vlastně ani moc nešlo, důležitý je, že si máme další rok o čem vyprávět u piva. Během tý doby alespoň zapomene jak to bylo strašný a příští rok si to dáme znova.
Za Boatpark team Špekoun
POZNÁMKA EDITORA: AŽ ČERVENÝ MEDVĚD POTKÁ ŠPEKOUNA NA TÝ JEHO NOVÝ LEŠTĚNCE TAK OBA POZNAJÍ JAK HLUBOKO UMÍ ZATNOUT DRÁPY DOBŘE ŽIVENÝ KODIAK A ŠPEKOUNOVI JEŠTĚ PŘIDÁM LOCKOUT NA AORTU
