Jako optimální lokalitu pro naše radovánky jsme vybrali Rakouskej Kaprun, kde pár dní před odjezdem spadlo asi 40cm, takže se bylo na co těšit. Navíc se do týhle lokality v tom samým termínu chystali i kamarádi ze spřáteleného lyžařského oddílu vodní stavby Praha.
Myslím, že nikdo nebude pochybovat o tom, že jsme byli připraveni na jakýkoliv sněhový podmínky, když řeknu, že jsme ve 3 lidech vezli 11 párů lyží Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne z Boatpark a cestou vyzvedli Evičku v Zoo a nabrali směr Budějovice. To, že jsme až do Budějic jeli asi na dva a půl válce nás nestresovalo. Čenda totiž rozhodně není jeden z těch přizdisráčů, kterej by při prvním náznaku závady stáhl ocas mezi nohy a vyrazil do servisu. Naopak. Čenda lišácky vyčkává jestli se náhodou závada neodstraní sama. V případě téhle konkrétní závady už vyčkává 2 roky a pořád nic. Takže, ať jedeme kamkoliv, vždycky tak třetinu až polovinu cesty odmítá čendakára akcelerovat a v dýmu, který se za námi valí, už nejeden řidič zabloudil. V Budějkách jsme zaběhli do supráče a napakovali se dobrotami, jen na pokladně jsme zaznamenali menší zdržení, protože vánoční řetězy pestrých barev, které jsme zakoupili na ozdobu sebe a čendakáry, nám slečna zaúčtovala za jinou cenu, než byly v regálu, takže jsme jich nakonec z úsporného hlediska část vrátili. 
V pátek nám počasí moc nepřálo. Teplota kolem nuly, sníh nebyl špatnej, ale vidět nebylo nic. Ale nakonec to nebylo špatný. Rozjezdili jsme se na sjezdovce, Čenda nám s Evičkou trochu doladil styl, takže jsme byli, jak teoreticky, tak prakticky připraveni na další dny. V sobotu už to klaplo mnohem lépe. Byla inverze, sluníčko, prostě krásný den na horách. Navíc jsme byli široko daleko jediný freerideři, takže všechny první lajny pod lanovkou, který za něco stály, byly naše. Za námi už to sice pak jezdila kdejaká bába s nůší, ale všichni se drželi v našich stopách a necpali se nám do čistýho sněhu. Čenda si hned ráno zpestřil den tamní „snowferatou“. Ta měla jedinou nevýhodu oproti loňsku. Sundali z ní fixní lano. Ale Čenda dokázal, že touha, dostat se na čistou pláň, je větší než strach a asi 15m se sápal v přezkáčích a s Hellbentama na zádech traverzem ve skále. Dokud tam byli alespoň kramle, tak to šlo,ale když už si sundával rukavice, vyhrabával si ve sněhu chyty a klepal se, tak nepůsobil moc jistým dojmem. Nicméně přežil.
V sobotu nejen že byla opět inverze, ale pustili nám další lanovku,díky který jsme se dostali na širokou asi půl kilometru dlouhou pláň, na který jsme byli celý dopoledne sami. Přezuli jsme z prašanovek na Movementy a byla to dobrá volba. Na tvrdším podkladu bylo nafoukáno asi 15 centimetrů prašanu, takže jsme si užívali rychlosti a dlouhých oblouků. Navíc se celá pláň přefoukávala i v průběhu ježdění, takže naše stopy průběžně mizely. Odpoledne vítr ustál a kromě nás už se po pláni vozilo spousta dalších nadšenců. Poslední den nám nepustili lanovku kvůli větru, ale i tak jsem pojezdili parádně.
Bydlení v čendakáře se taky velice osvědčilo. Sice na nás tamní koukali poněkud zvláštně a to hlavně když jsme po lyžování seděli na parkáči okolo vařiče a cpali se z jednoho hrnce nějakou tou dobrotou. Ale na nedostatek luxusu jsme si stěžovat nemohli. Když jsme si vždy po lyžování přestavěli obývací stěnu na domácí kino tím,že jsme do ní vložili notebook, zapnuli jsme si nezávislý topení a načali PET Bráníka, tak nám bylo krásně. Navíc jsme nemuseli nikdy spěchat z lanovky dolů. To mělo tu výhodu že mezi hromadou odpadků, která tam vždy po Češích a Slovácích zůstala, se dalo najít i pár vzácných artefaktů. Jinými slovy, já mám nový sluneční brejle, který by mi záviděli i Bodie a Doyle, Čenda má parádního dámskýho kulicha a Evička si polepšila o praktickou kuklu.
Večery jsme trávili v apartmánech s kamarády z lyžařského oddílu a oddávali se společenským hrám. Při jedný z nich nás nutili pít jakousi tureckou rakiji, která po smíchání s vodou zbělala a chutnalo to jako vyčpělá hašlerka. Čendovi tohle pití tak svědčilo, že si po jednom napití stahoval z hlavy čerstvě nalezenýho kulicha a vypadalo to že ho použije jako pytlík na zvracení. Nakonec to statečně ustál. Ale musím říct, že jsme se nenudili a o kulturní vyžití nebyla nouze. Když jsme netrávili volné chvíle s kamarády z oddílu, nemarnili jsme čas a na parkovišti jsme se oddávali jak klasickým tak i moderním tancům a v neposlední řadě taky fotomodelingu. Chtěli jsme především poukázat na to, že ať už v časopisech píšou cokoliv o lyžích s technologií rocker, pravděpodobně na žádných takových nikdy nestáli. Bohužel se nám to nepodařilo zdokumentovat, ale vyjet si na lyžích jako jsou Hellbenty, EP Pro a nebo Nancy funcarverový oblouk po hranách, zdůrazňuji po hranách, nikoliv smýkáním, je bezproblémová záležitost a velká zábava. Jedinou podmínkou k tomu je mít stehna jako pilíře. To že my rozhodně máme se nám zdokumentovat podařilo:-) Takže pro ty co se báli o budoucnost lyžování kvůli výrobě lyží s rockerem máme dobrou zprávu. Jde to i na nich a to bez jakýchkoliv potíží.
Při odjezdu z areálu ještě Čenda zvládnul při couvání porazit značku zákaz stání. Omylem se nám totiž podařilo zajet na parkoviště pouze pro zvané, ale odjeli jsme v poklidu a nenápadně aniž bychom na sebe nějak upozornili, takže vše proběhlo v nejlepším pořádku. Cestou jsme se stavili v Loferu, kde jsme omrkli tamní kajakáře, jak při neděli trénovali na své domácí trati. Alespoň Čenda viděl co ho na jaře čeká. Myslím, že začátek sezóny se prostě vydařil. Špekoun
