Když jsme
první víkend v červnu v sobotu ráno dorazili na Mýto, pohled na
suchou Jizeru, vhodnou leda tak k pěší turistice, nás moc nenadchnul. Po
předchozích deštích voda rychle opadla a jedinou nadějí nám byla norská
předpověď slibující silný déšť na následujících čtyřiadvacet hodin. Po krátké
debatě nad bagetou z místní benzínky jsme se vydali na obhled Černé Desné,
kde vodočet ukazoval tři protékající (prolétávající) kubíky. Při pohledu na
poslední slajd jsme přemýšleli, jestli jsme stále v Česku. Jak rychle jsme
vyšli nahoru, tak zase dolů. Jednohlasně jsme usoudili, že vodopády zapadané
stromy stejně jako Řáholec necháme spíš na jindy.
Kamenice
ukazovala krásných 20 kubíků, a tak nebylo na co čekat. Po dojezdu do Jesenného
jsme se při pohledu na vodočty nestačili divit a v osm večer jsme brali do
ruky pádla na nasedačce Mumlavy. Za 20 kubíků perfektní svezení! Na další jízdu
v již značném pološeru se už nikdo moc necítil a tak jsme namířili směr
Harrachov.
Po noci
v luxusním penzionu (děkujeme Plocovi!) jsme se ráno posbírali a tradičně vyrazili na Mýto. Mumlava na ranní
rozpádlování byla rychlá volba. Ale co dál? Rozhodnutí padlo na Jizerku s horní
Jizerou. V kouzelné krajině na Jizerce jsme natáhli šprajdy a pustili se
mlhou dolů. Po klidném začátku, kdy jsme si připadali spíš jako ve Skotsku než
v Jizerkách, se potok začal sklápět a zábavnými dropíky padat do údolí
Jizery. Turisté na mostku nevěřili objektivům svých foťáků, když jsme pod nimi
znenadání projížděli. Po chvíli přidala vodu Jizera a po již značně větší řece
jsme hlubokým údolím pokračovali dál. Jizera nabídla opět perfektní pádlování a
po 10 kilometrech a 300 metrech převýšení jsme plní dojmů vytahovali lodě z vody
na Mýtě. Zkrátka bezchybný víkend v Jizerkách, jak to tak bývá. Doufám, že
zase brzo zaprší!
Žádné komentáře:
Okomentovat