V Istanbulu na letišti na nás čeká pán s připraveným autem. Trochu se děsí při pohledu na hromadu našich krámů, ale my ho překvapujeme zahrádkou schovanou v kajaku. Kdyby věděl, v jakém stavu mu auto vrátíme, asi by nám klíče do ruky nikdy nedal. Zapůjčili jsme si Fiat Doblo 1,3D, který si později vysloužil přezdívku kozí dech či Doblo 2xNIC.
Cesta do Kačkaru probíhá víceméně v klidu, jen si to chce přivyknout tureckému stylu jízdy a občasné absenci asfaltu na dálnici. Ráno přijíždíme k naší první a vyhlášené Aksu Dere. Aksu bych rozhodně zařadil mezi jednu z nejlepších tureckých řek. Krásná řeka s průtokem tak 25 kubíků typu rakouského Venteru. V tomto údolí trávíme dva dny, ale na spodní kaňon si netroufáme, díky větší vodě než by bylo třeba.
Aksu Dere
Aksu Dere
Další dny se věnujeme řekám ústícím do Černého moře, takže vždy proběhne jen krátký přejezd do vedlejšího údolí směrem na východ. Řeky jsou převážně stejného charakteru. Situace je vždy stejná. Před ústím do moře tak 15 -20km WW1-2 a v autě padají hlášky typu: málo vody, to je lehký to nejedeme. Když řeka trochu přiostří tak na pěknou čtyřku, už z okýnek čouhají žirafí krky hledají optimální lajny. Následně řeka znovu přiostřuje až k takzvanému KTB (klasickej tureckej bordel). KTB se vyznačuje vysokým spádem (Doblem do kopce na jedničku, průměrnou rychlostí 5km/h) a náležitou blokací, když už je nějaký slajd či skok, tak buď padá do kamení, nebo odtéká do krásné sifonády. Po dostatečném nabažení kamenné sjezdovky KTB, následuje ústup o pár km zpět, kde konečně nasedáme.
Intelektuální dáma
Ozlyce Dreresi a Karlova hluboká lajna
Na pobřeží Černého moře si necháváme ještě pár řek na cestu domů a vypravujeme se přes kopec k Coruhu. Cestou přes sedlo konečně chápu, kde se tu všude bere ta voda. V sedle řádí regulérní vánice a sněhové bariéry podél silnice převyšují naše auto s loděmi. Řetězy s sebou opravdu nemáme. Miluju tlačení auta sněhem v sandálech.
Krajina kolem Coruhu je úplně odlišná od té na pobřeží. Zelené svahy porostlé čajovníky a lískovými keři vystřídá nehostinná vyschlá krajina. Coruh z vrchu připomíná obrovskou strouhu kakaa. Hned po pár kilometrech cesty podél Coruhu nás čeká šok v podobě rozestavené přehrady. Řeka je tady přehrazena sypanou hrází, před kterou se tvoří obrovský vír a všechna voda mizí někam dolů. Při představě, že do toho vjedu na kajaku, mě mrazí.
Další den máme v plánu bezejmenný přítok Coruhu, který si vysloužil jméno Skopec Dere. Tenhle potok utíká opravdu z kopce, na těch 5km zastavujeme tak 3krát. Ze Skopce dojíždíme přímo do Coruhu – docela změna z pár kubíků přesedlat rovnou na takový veletok. Jestli jsem si do této chvíle myslel, že jsem někdy pádloval na vodnatce, tak to byl rozhodně omyl.
Skopec Dere
Po cestě do Ispiru, kde teče vyhlášená Barhal Dere, prorážíme první kolo. Hlavně že jsem několikrát říkal, abychom zkontrolovali rezervu. Vesnice, ve které stojíme, zjevně nemá ani zavedenou elektřinu. Turci však nezklamali, ve stodole mají pod dekou schovaný zánovní John Deere s kompresorem.Po parádním Barhalu konečně míříme k vyhlášenému úseku na Coruhu.
Barhal Dere
Hned první peřej napoví, o co tu půjde. Vybrat vhodnou lajnu, netrefit žádný válec ani rozhraní a v případě nutnosti opravdu včas zastavit. Coruh mi ukazuje, že i Grande je dobrá rodeovka, pokud se naskytne dostatečně velká vlna. Vory, který nám už pár dní dělá jen řidiče, protože svou Karnali tak trochu odepsal, nám dnes v autě sotva stačí a to jede dokonce po asfaltu. Dle tachometru v autě si to Coruhem svištíme 25km/h. Úsek z Isiru do Artvinu (80km) si rozdělujeme na dva dny.
Coruh
Druhý den jsem nějaký pomuchlaný a tak si ordinuji rest day. Natáčímé, fotíme kluky a děláme v autě předsunutou hlídku. Silnice se náhle výrazně odděluje od řeky, tak varujeme kluky, že je to jen na nich. Po 15km přijíždíme nejen k řece ale zároveň k obrovskému staveništi. Turci těsně před Artvinem budují obrovskou klenbovou přehradu. Z vyhlídky vidíme, jak kluci zastavují před vtokem do obtokového tunelu. Jedeme na vrátnici a snažíme se vysvětlit situaci s nadějí, že kluky vezmou třeba nějakým výtahem. Vrátný bohužel vůbec nechápe, co po něm chceme a dává mi k telefonu nějakého úředníka, který hovoří anglicky na úrovni žáka první třídy. Nakonec kluci musejí nést lodě zpět proti proudu Coruhu k místu, kde se odpojila silnice. Ještě že jsem dnes nešel na vodu, nést loď ve 30 stupních 10km by se mi opravdu nechtělo. V Artvinu nás opouští Vory, tady stejně nemá na čem pádlovat a v práci mu utíkají peníze. Vydává se tedy busem do Istanbulu a odtud letadlem do Prahy.
Přehrada před Artvinem
Oprava Voryho lodě
Z přítoků Coruhu ještě dáváme Berta Suy, Illica Deresi a jeden levostranný přítok v Borce, z kterého ale utíkáme po 500 metrech. Sice by to asi šlo, ale prostor na chyby tam rozhodně není. Pomalu se vydáváme na cestu zpět, ještě máme v záloze řeky na pobřeží Černého moře. První máme v plánu Cayang a po něm Caylang. Ten se rozhodně nepodobá okolním řekám. Je to spíš pool-drop v soutěskách piemontského charakteru. Karel nás opouští asi po kilometru, když vylamuje sedačku i se šroubem. Snížák ho následuje asi po dalších 2km. Pokračujeme s Čívou ve dvou, protože se nám Caylang moc líbí. U prvního mustrunu na mě jdou zaječí úmysly, ale pokračujeme. Následuje pár pěkných míst, Číva vystupuje a jde prohlížet. Jenže já se chci podívat do posledního vracáku. Z vracáku vidím, že si to prohlídku rozhodně zaslouží. Traverz ke břehu kazím, jak jen se dá a už jedu místečko na voči. Volím pravou cestu. První nemalý skok a už nic nevidím, druhý skok a jsem v nějakém hrnci, trochu šrotování a jsem nalplácnutý na stěně. S lodí se nedá ani hnout, tak raději krysím. Voda mě z kajaku úplně saje, chvilku ručkuju po stropě a vynořuju se za sakra hnusným místem, Jefe mizí za další hranou mezi kolmými stěnami a já se s ním pomalu loučím. Štěstí že jsem kameru poslal na břeh se Snížákem. Drápeme se kaňonem nahoru někam k silnici a bez házeček by to rozhodně nešlo. Na silnici už pobíhají vystrašení kluci, protože našli mého Jefa zaparkovaného asi o kilometr dál na mělčině. Takže se chvilku vydýcháme a hurá zase zpět do kaňonu pro loď. Prostě ty poslední vracáky občas nejsou úplně dobrá volba.
Balta Cayi
Pokračujeme dál na Firtinu Deresi. Bydlíme v raftové společnosti a provádme patřičnou družbu. Bratranec majitele umí obstojně anglicky, a tak nám někdo konečně vysvětluje, jak to tu chodí. Firtiny si moc neužíváme, protože jsme zadrženi místní policií. Minulý týden se tu utopil nějaký podnapilý Rus, tak vyhlásili zákaz splouvání vrchního toku. Na policejní stanici dostáváme čaj a je nám celá záležitost vysvětlena.
Zadrženi policií
Účastníci zájezdu
Cestou domu ještě dáváme vrchní část Ozlyce a rozlučkovou jízdu na Aksu. Do Istanbulu přijíždíme s rezervou a tak si můžem ještě dovolit spánek na benzince. Ráno cestou na letiště Číva přehlíží příčný práh a poslední šroub, který držel zahrádku se odporoučel. No nic, kurty skrz okýnka máme už 14 dní, tak nás další dvě nemohou vyvést z míry. Pán z půjčovny na letišti hledí trochu nejistě a my uznáváme, že auto není již úplně v kondici. Na palubce by se daly sázet brambory a motor pod kapotou trochu cestuje do stran, ale jezdí to. Přes dvě hodiny čekáme frontu na odbavení, pak problém s loděmi a za přepážkou slečna, co se zaučuje, prostě paráda. Letadlo nám odlétá před nosem. Naštěstí odpoledne letí další a přebookování nebude stát nic.
photos by Snížák
Žádné komentáře:
Okomentovat