úterý 20. prosince 2011

Mário představuje značku Line

Značka Line nabízí několik modelů lyží pro každého z Vás. Ať už jste vysloužilý pardálové, co se jen rádi povozí v prašanu nebo mladí a progresu chtivý drtiči ať už skoků nebo jibbů v podobě bedýnek, railů a různých bonků.
Začal bych asi nejznámějším modelem od firmy LINE a to je model AFTERBANG. Tyto lyže jsou velice hravé a jsou to lyže převážně do snowparku a na blbnutí ve streetu. V prašanu a mimo snowpark byste s nimi asi nebyly příliš spokojení. Lyže jsou poměrně dost měkké, což je skvělé pro jibbování bedýnek a railů a pro různé kreativní trýčky ve snowparku. Nevýhodou těchto lyží oproti například lyžím Chronic je, že jsou vyráběné metodou SKATE construction, což znamená, že je lyže vyrobená z úzkých dřevěných profilů lisovaných a lepených na sebe, což při celosezoním poctivém každodenním ježdění znamená to, že se Vám tu a tam může mezi vrstvami objevit lehká prasklinka. Ta většinou ničemu nevadí, pokud nesázíte na to, že Vám lyže vydrž dvě až tři sezony. Žádná taková lyže neexistuje a pokud ano, jezdíte pod svoje možnosti. Jak už jsem zde psal, tyto lyže bych doporučil výhradně jibberům a lidem, které baví si s lyžemi spíše hrát a nechtějí skákat velké skoky.

Naproti tomu další velice známý a oblíbený model CHRONIC Cryptonite je jako stvořený pro rajdry, kteří se zaměřují na spíše na skákání a polet 20 a více metrů pro ně není žádný problém. Tyto lyže jsou poměrně širší, než ostatní modely lyží LINE jako například Afterbang či Step up, ale o to více Vás podrží například v jarním slashy nebo v případě, že nemáte prašanové lyže. Tyto lyže jsou spíše all mountain, než ryze snowparkové, jako třeba Afterbangy, ale o to více využití najdou. Nevýhodou těchto lyží je poněkud větší cena oproti lyžím Afterbang nebo Step up, ale konstrukce Sidewall Vám zaručí, že by se Vám lyže neměla v žádném případě rozlepit a měla by vydržet velice dlouho. Zajímavý je i každoroční design těchto lyží. Myslím si, že tento model je asi nejlepší parková lyže vůbec. Například firma K2 má velice podobné tvary lyží jako je tento, ale lyže nejsou tak hravé, jako Chronicy. Tato lyže přestože je jedním z nejtvrdších modelů od firmy LINE je živá, hravá a ani na railech nejsou její rozměry překážkou.
Asi nejuniverzálnější lyží je model Step up. Tato lyže je o něco tvrdší, než model Afterbang a zároveň a trošičku měkčí, než model Chronic. Tím pádem se z ní stává stoprocentně snowparková lyže, která je hravá, živá a nezklame Vás jak na railech, tak na skocích. Na tomto modelu jsem odjezdil celou loňskou sezonu a nikdy jsem nepoznal hravější lyži. Lyže je zkonstruována modelem deck wall, což je v podstatě zkloubení obou možností Afterbang a Chronic. Tato metoda je pto tuto lyži inovací, jelikož do letošního roku byla vyráběna stejně jako model afterbang a to Skate construction. Jelikož se lyže tu a tam rozlepovali, přišla firma LINE s inovací ve formě Umělohmotného SIDE wallu na strany lyží, které kryjí jednotlivé dřevěné vrstvy a zabraňují tak tomu, aby se mezi vrstvy dřeva dostala voda a ničila konstrukci lyže zevnitř. Tato lyže je jako stvořená pro každého Newschoolera a pro každého, kdo jezdí čistě ve snowparku.

Dalším modelem, který je spíše All mountain až snowpark je model Mastermind, který není příliš známý. Tato lyže je poměrně měkká a tudíž se hodí spíše na jibbing. I když proti gustu, žádný dišputát Někdo má aději na skkání měkčí lyže, al ety Vás nepodrží tolik, jako lyže tvrdá a navíc je zde větší možnost toho, že lyži prošlápnete nebo dokonce zlomíte. Pokud jezdíte spíše rekreačně a chcete lyže které jsou cool i když v nich nebude jezdit ve snowparku, ale jen na sjezdovce, toto jsou lyže přímo pro Vás.

Mario Skála from Rici Skala on Vimeo.


Dalšími modely je již legendární model prašanových lyží a to Sir Francis Bacon. Spolu s lyží K2 Hellbent jsou již legendárním pojmem ve světě prašanu. Tyto lyže jsou velmi široké a to pro to, aby jste se v prašanu mhli krásně povozit a jakoby jste se nadnašeli nad veškerým sněhem okolo Vás. Nevýhodou je poměrně velká cena, která však k legendárním lyžím jako jsou tyto prostě patří. Jsou legendární nejen svojí funkčností, ale také svými designy, které navrhuje sám Eric Pollard, jedna z největších legend Back country lyžování.

Sepsal: Marek Mário Skála
Boatpark Rider Team

středa 26. října 2011

Krátké video od Matěje s novým kajakem Liquidlogic Stomper 90 na vyhlášené Jacob's ladder of North Fork of Payette.

Liquidlogic Stomper 90 from Matěj Holub on Vimeo.

středa 19. října 2011

Maci fall

Tento vodopád je známý mezi vodáky podle kajakáře Macáka, který se na tomto vodopádu zlámal obratle… jinak je to Spanenfossen. Je také vyfocený v kilometráži od Olafa Obsomera kde má Jens Klatt užasnou fotku za velké vody. A právě podle této fotky jsem to chtěl zkusit. Už jsem ho jednou viděl, ale za malé vody, tak jsem byl zvědavý, jak to všechno dopadne….


První den jsme byli klasicky na Dagali, střední voda, ale pořád lilo, už jako celou cestu do Norska. Proto jsme se vydali hledat spodní slidy, které se často nejezdí. Podařilo se nám sjet spodní a vrchní slide, na střední jsme si netroufli. Druhý den jsme měli naplánovano na Ausbygdaiy. Tušili jsme, že bude dost vody, ale že tolik? Ideální na Macifall, jak jsem si přál. Ale na další jízdy už rozhodně ne….
Když jsme k němu přijeli, viděl jsem, že tohle přesně chci...Po další prohlídce jsem znejistil, „je to velký“, řekl jsem si, „kudy tam vlastně najedu? Tu peřej nad tím asi jet nechci, i tak to nebude zadarmo. Co když zaplavu, co se mnou tolik vody udělá?“ Lajnu jsem si už našel a co dál? Boof a nebo poslat to po špičce? Dole je laguna, což je fajn, ale vlevo to odtéká na skálu a tam to legrace nebude. Vpravo je zase kolovadlo a teče pod vodopád, ale snad ok. Blbý je, že v něm plavou stromy, snad mně tam nějaký nepřipluje zrovna při dopadu.
Ale proto jsem přece tady. Plán je jasný, start napravo ve vracáku, rychle do středu, ale nevjet do válce nad vodopádem, proplavat bych to nechtěl, no ještě minout válec ve hraně vodopádu, srovnat se na střed a booof. Dále si pohlídat, aby nepadla špricka nebo jsem nezlámal pádlo či si s ním nevyrazil zuby a bude to ok. Když zaplavu, vypadáto, že máme tak kilometr ww3 na to, aby mě chytili a odlovili materiál.
Dole mě bude jistit jen Pepe, druhý kajakář, který v naší výpravě je.Pak Honza s foťákem bude mít házečku, ale řikal, že pro mě okamžitě skočí, kdyby něco. To mě na jednu stranu uklidňuje, ale na druhou stranu je to nevodák, tak abychom se tam nelovili navzájem. Nahoře bude kamera a ještě dva fotografové, ty mě asi taky nespasí….
Probíjím se lesíkem k vybranému vracáku, Gopro na hlavě se mě furt někde zasekává o větve, no hrůza. Jsem tu, čekám, až budou kamery ready. To čekání je nemilosrdné, znovu a znovu mám čas prohlížet lajnu a představovat si všemožné tragické scénáře. Na nervovou soustavu je to teda nápor. Zvednutý palec od Pítrse je znamení pro mě a jde se na to.
Poslední shlédnutí trasy, představení si ji v hlavě a pak už rutina. Sednout do lodi zašprickovat se, zapnout kameru a znovu zkontrolovat špricku. Zvedám palec, dostává se mně stejné odpovědi, ošplouchnu si obličej a vyrážím, adrenalin stoupá. Výjezd z vracáku se mně daří až na podruhé, proud je tady opravdu silný, asi bude legrace. Chytá mě rychlík jménem Macifall !! Míjím tak, tak první válec, musím hodně k němu, abych se dostal do lajny. Válec v hraně objíždím, jak jsem chtěl, dva rychlé záběry, hrana, poslední záběr na boof. Cítím, jak loď na malý okamžik chce popřít gravitaci a vzletět, bohužel ta je neúprosná. Ale tenhle úžasný zlomek vteřiny, to je ono! Předkláním se do boofu, cítím všude se rozstřikující se vodní tříšť a temno. Dopadám, je to trochu rána, ale najednou mě malé kapičky jakoby rosy dopadají už jen na záda, vidím světlo a duhu a odjíždím k výskajícímu Honzovi a jen se na sebe smějem.
A najednou to přichází, superparádní pocit a usměv od ucha k uchu. Mávám na Pítrse a ten samozřejmě jako vždy, jestli to dám ještě jednou, na ty jeho prostřihy. Sám se divím, že tak rychle souhlasím.

Podle pravidla Second run double fun v hraně trefuju válec, snažím se boofnout doleva, protože nevím, jestli v pravo není nějaká zrada. Zvrhávám se a celý vodopád mě padá na dno lodi. Docela to buší, tak čekám co bude. Naštěsti odtékám a blažený pocit se opět dostavuje. Splnilo se mi, co jsem si přál, o to je radost větší. Napadá mě další výzva a to je Flamingfossen na spodní Raumě a dokonce je i ideální voda…. Dál nás po Norsku provázelo už jen zvláštní počasí. Nejdříve na severu povodně a kolem Vossu sucho. Tak jsme jezdili, co šlo a snažili se co nejvíce natočit. Ale bohužel vodní stavy nás trápily celou dobu.


Flemingfossen měl ideální vodu, dlouho, dlouho jsem ho obcházel, ale už bylo málo času a něco málo tomu chybělo, ta pověstná malá špetička odvahy, která je ta zlomová. Samozřejmě si to teď vyčítám, je to však o důvod víc, proč se do Norska vracet ...

Pavel pilka Faustus

pondělí 19. září 2011

MTB Rallye Sudety 2011 - Návrat na místo činu !

MTB Specialized rallye Sudety 2011


            Už je to rok, co se Boatpark team poprvé vyhecoval absolvovat jeden z nejhovadštějších MTB maratonů v Čechách. Naše loňské „úspěchy“ nás neodradily, ale naopak namotivovaly k ještě lepším výkonům. Celý rok jsme si navzájem pomáhali, hecovali se při tréninku a vyprávěli si o tom, kdo už má kolik najeto.
            
     Já s Bobíkem jsme opět absolvovali letní přípravu na Gardě, a díky novému cyklokompjůtru s výškoměrem jsme mohli celé dny a noci plkat nejen o ujetých kilometrech,ale hlavně o nastoupaných metrech. Každý den jsme tak mohli po dobře odvedené práci zhodnotit, zda se naše denní etapa více či méně blížila obtížnosti našeho hlavního závodu sezóny. Toto téma se nás drželo celý týden a nikdo kromě nás dvou už o něm nechtěl ani náznakem slyšet. Naše výkony na kole se snad ani nijak výrazně nelepšily, ale v těch žvástech okolo už jsme začínali dosahovat takové úrovně, že kdyby nás slyšel hodinu před závodem Kulhavý, Spěšný nebo Jobánek, tak všichni ze strachu odstoupí.


            Naježděno jsme nakonec před závodem celkem měli. Bobík měl asi 6 tis. km, já 5, Čenda něco málo, Panda ještě míň,ačkoli tvrdil různá čísla v řádech tisíců, ale vzhledem k tomu, že každý den plácnul číslo úplně jiné, pochopili jsme, že si je celou dobu vymýšlí, no a Kosi stejně jako loni radši moc nejezdil,aby si kolo před závodem neošoupal a nemusel zbytečně investovat do oprav a údržby. Pro dokonalé doladění formy jsme ještě udělali velkou objednávku na e-shopu s bobulema pro nafouklé pány z posilovny, tak aby naše stehna jako pilíře před závodem ještě více povyrostly a slovu únava se pouze vysmívali. Nejdál to dotáhl Panda, kterej začal 3 dny před závodem držet redukční dietu aby se na trati netahal se zbytečnými kilogramy navíc. No ale osobně si nejsem úplně jistej tím, že mu třídenní pojídání kus-kusu při kterém shodil 372 gramů nějak výrazně pomohlo.  


            Poladili jsme i výbavu. Shodli jsme se, že huntovat si na náročné trati vlastní kola je škoda, když tolik různých obchodů nabízí na víkend testovací stroje zdarma. Po týhle zkušenosti už rozhodně vím, že bych si v podzimním výprodeji testovací kolo nekupoval, protože bych se obával faktu, že ho měl během sezóny na testování Bobík.


            Týden před závodama jsme byli v dobré náladě a plni elánu. O mě se pokoušela rýmička, Čendovi rostly osmičky, Bobíka začala bolet noha a Panda si ještě ve středu nemohl vzpomenout co že to má za plány na víkend. Když jsme mu to připomněli tak simuloval nejprve pláč, následně zkoušel i zánět šlach,ale my jsme mu na to neskočili. Počasí slibovalo, že trať bude opravdu zábavná. Kosi hodinu co hodinu kontroloval, zda se mraky na družicovém snímku stále drží nad Adršpašským výběžkem. Udrželi se tam víc jak dva dny a když jsem ve čtvrtek telefonoval Ozzymu , který bydlí v Bohdašíně, uklidnil mě, že už tam ty dva dny v kuse leje jak svině. Bylo tedy jasné, že lesních požárů se skutečně přes víkend obávat nemusíme. Spíš jsem měl strach jestli se mi ve všech kalužích, kterými přede mnou projede 500 závodníků, povede vzhledem k jejich hloubce udržet nad hladinou alespoň nosní dírky.


            Na startu se nás v sobotu ráno sešlo celkem dost. Kromě stále mužské sestavy se nám totiž letos podařilo přemluvit i holky, takže na kratší trať vyrazili Markéta, Eliška a na poslední chvíli se povedlo přemluvit i Čendovu Káču. Asi pět minut po startovním výstřelu se dal konečně pomalu do pohybu i konec startovního pole, kde jsme stáli my a tak jsme vyrazili na trať. Naše skupinka se roztrhala už v prvním stoupání. Já jel podle dohody s Bobíkem a v obrovském balíku závodníků byl občas problém si uhlídat i jeho. Celkem překvapivě nás hned od začátku dojížděl Čenda. Čekali jsme jeho obvyklou taktiku, kdy se pomalými plíživými pohyby začne postupně probojovávat dopředu, ale místo toho nám na vypůjčeném celopéru mizel už od začátku a vypadalo to, že hrsti bobulí které do sebe týdny před závodem nacpal, se mu celou dobu akumulovaly v pilířích, které se po startovním výstřelu nafoukly stylem bicáků Pepka námořníka. 

            Jelo se nám celkem dobře, nespěchali jsme a snažili se dodržet naší domluvenou strategii, která zněla : „neuhnat se a přežít“. Nikoho z našeho týmu jsme už celý závod nepotkali. Čenda zmizel před námi, holky po 30ti kilometrech odbočili na kratší variantu, Kosi ztratil nějakou tu minutu už na první občerstvovačce, kde musel svoje kolo na chvíli svěřit mechanikům. Ukázalo se totiž, že větší množství různých dílů, které si před závodem popůjčoval od svých kamarádů, zřejmě nebylo úplně kompatibilní a tak mu na jeho „Červeným Medvědovi“ občas něco zarachotilo víc než je běžné. No a Panďoch to od startu jistil ze zadních pozic. Na 50-tém kilometru jsme měli s Bobem o hodinu lepší čas než loni a zdálo se, že nám to frčí jako za mlada. Mile nás překvapilo i to, že na rozdíl od loňského roku se nám na všech občerstvovačkách dostávalo dostatek všeho, dokonce i džointového nápoje, kterej nám loni ty rychlejší šmejdi před náma vždycky vylemtali a nenechali nám ani lok. Takže na spousty vlastních zásob, které jsme pro jistotu táhli v batohu, vůbec nedošlo. 

            Konečně jsme na trati potkali taky motorkáře, který stál u krajnice a čekal na poslední závodníky, aby jel za nimi a uzavíral pelotón. Bobík ho možná trochu vyděsil. Vzpomněl si, jak mu loni při dojezdu do cíle motorkář svítil na cestu aby vůbec trefil a moc dobře věděl, že mít dobré vztahy právě s tímto chlápkem je základem úspěšného závodu. Takže u něj jen v rychlosti přibrzdil a křičel na něj: „Ahoj, já jsem Robert a dneska spolu ještě strávíme spoustu času“. Naštěstí k tomu ale nedošlo.Dlouho to vypadalo v pohodě, ale pak jsme se dostali do části trati, kde bylo nejtěžší stoupání a taky největší bahno a sračky. V jednom místě se nedalo jet pořádně ani po rovině. 10 čísel sračkovatýho jílu moc na jistotě vedení kola nepřidávalo. V týhle pasáži jsme výrazně zpomalili a začali se pomalu obávat zhoršujícího se času. Najednou už jsme nebyli tak vysmátý. Já si hlavně moc dobře uvědomoval, že všechny náhradní duše, který jsem si před závodem doma zalepil, připravil a zkontroloval mají automobilový ventilek, zatímco moje testovací „erbéčko“ , který jsem měl půjčený, má úzkej cykloventilek, ale toho jsem si všimnul až ráno, takže i obyčejnej defekt mě mohl vesele vyřadit. Pomalu jsme se brodili bahnem, kola už začínaly pod náporem vody a špíny všemožně drnčet a vrzat. Dojeli jsme k úzkému technickému sjezdu. Na několikrát jsem se ho pokoušel sjet,ale jakmile jsem nasedl na kolo a pustil se dolů bahnitým korytem, už nebylo možný zastavit. Po třetím pádu jsem to vzdal a šel pěšky. Když jsme se dostali do sice stále bahnitý,ale rychlejší a širší pasáže, pro změnu se celkem slušně rozsápnul Bobík. Trošku nám docházeli síly i morál.

            Náladu nám zvedla další občerstvovačka. Ta totiž nepatří mezi ty oficiální. Je to dílo zdejších chatařů, kteří si u trati udělali večírek, narazili sud a pekli prase. Místo slečen v tričkách s logem sudety nás tady zastavovali dva fousatý strejdové, jeden měl v ruce půllitr a druhej nabízel cigára s velbloudem. Chvíli jsme s touhle fajn partičkou poklábosili, dali si kus prasátka, kus pivka a kus luxusní buchty s tlustou vrstvou hutnýho čokoládovýho krému navrchu, kterou pro nás zdejší hodné tety napekly. Na týhle zastávce se určitě vyřádil i týpek, kterýho jsme potkali na cca 50-tým kilometru. Pamatovali jsme si ho už z loňska. Měl na sobě signální žlutou vestu, na nohách sandále, a když si na běžné komerční občerstvovačce prohlídnul co že to tam nabízejí, tak vytáhl z batohu pytel, nekecám, asi 15-ti vepřovejch řízků a dvoulitrovou PETku piva. Tvrdil, že na ty sračky co tam nabízejí by nevyjel ani ten úvodní kopec a občerstvil se z vlastních zásob. 

            Posledních pár desítek kilometrů už jsem jen doufal, že bude konec. Čím dál víc mi docházelo, proč je to nejtěžší maratón v Čechách. Jednak už byla znát únava,ale taky bolest zad a otlačeniny v oblasti sedacích partií. Obávanou Hvězdu jsme si dali pěšky nahoru i dolu, protože v těch sračkách co tam byly to jinak ani nešlo. Na poslední časový kontrole už bylo jasný, že máme slušnou šanci závod v limitu dojet, ale náš čas rozhodně nebude žádná hitparáda. No a nebyla, ale i tak jsem měl neskutečnou radost, že jsme přežili a dokončili.  

            Čenda už byl po polívce, hlavním jídle i dezertu. Holky už se taky poflakovali v prostoru cíle. Kosi dojel chvíli po nás. Panďoch už si s ostatními taky radostně napouštěl vanu u stánku s pivem, protože na 40-tým kilometru závod vzdal a nejkratší cestou se vrátil na start. Prý se příští rok přidá k dámské sekci a pojede krátkou variantu. Já s Bobíkem jsme nakonec jeli dlouhejch 11 hodin, Kosimu jsme dali asi 15 minut. Čenda to dal za 9 hodin. Z holek dojela nejlíp Markéta za necelý 4 hodiny, chvilku po ní Eliška. Káča to jistila ze zadu,ale na rozdíl od vrchního dietologa to nevzdala a hrdě dojela. No ale umístění jsme neměli nakonec vůbec špatný. Kosi,já a Bobík jsme byli první, druhý a třetí ve svých kategoriích… bohužel od konce. Trochu mě překvapil fakt, že jsem ve svý kategorii zajel jenom toho týpka co měl batoh plnej řízků. Asi bych měl taky trochu změnit životosprávu:-D 

            V pondělí ráno jsem trochu vyděsil borce v prodejně kol, když jsem mu vracel tesťáky v tričku rallye Sudety. Bylo mu asi jasný, co ty kola o víkendu zažily. Ani my jsme nebyli v práci úplně v kondici. Stylem chůze by jsme zapadli do filmu z divokého západu. Shodli jsme se na tom, že by pořadatelé měli tenhle problém nějak pořešit. Kdyby na občerstvovačkách nepostávali jen slečny s kelímkama džointových nápojů,ale taky další skupinka která by měla připravený natažený ukazováček s léčivou bylinkovou mastí, jistě by to spousta závodníků ocenila a využila tuto službu, díky které by nedocházelo k tak častému výskytu cyklovlkouše. Pošleme to pořadatelům jako návrh na vylepšení příštího ročníku. Jinak jsme byli se závodem spokojeni. O výsledky vlastně ani moc nešlo, důležitý je, že si máme další rok o čem vyprávět u piva. Během tý doby alespoň zapomene jak to bylo strašný a příští rok si to dáme znova.

                                                                                              Za Boatpark team Špekoun             
             
POZNÁMKA EDITORA: AŽ ČERVENÝ MEDVĚD POTKÁ ŠPEKOUNA NA TÝ JEHO NOVÝ LEŠTĚNCE TAK OBA POZNAJÍ JAK HLUBOKO UMÍ ZATNOUT DRÁPY DOBŘE ŽIVENÝ KODIAK A ŠPEKOUNOVI JEŠTĚ PŘIDÁM LOCKOUT NA AORTU

neděle 21. srpna 2011

Americké léto


Po loňském chladném létě v Norsku, jsem se rozhodl stravit letošní léto v kraji poněkud teplejším. Západ USA byl vybrán bez přemýšlení. Řeka Payette v Idaho s jejím horním ramenem Payette River se stala domovem po dobu 3 letních měsíců.

peřej Juicer při závodě King of North Fork

Je těžké vůbec porovnat styl ježdění a samotnou řeku s tím, jak to známe v Čechách. Po mém příletu začátku července dosahovala hladina řeky nejvyšších stavů a pro mě samotného bylo i nejlehčích 5 mil celého 15 mil dlouhého úseku velké sousto. Vlny, přes které není vidět na kajakáře před váma a velké válce, které je potřeba stoprocentně minout, jinak následuje divoká rozplavba s minimální možnou záchranou. Řeka teče více než 25 mil v hodině a nemá skoro žádné klidné části, kde by si člověk odpočinul.

Steepness za velkého nadstavu (cca 3500 cfs)

American Muscle
Maximální počet lodí na korbě zatím nezjištět :)


Pro lepší představu toho, jak to samotná řeka vlastně vypadá doporučuju shlédnout video z headkamery, zobrazte v HD a na celou obrazovku. Všechny záběry jsou velmi zpomalené až poslední peřej je zobrazena v normální rychlosti :)




North Fork of Payette - Lower 5 from Marcel Hlopko on Vimeo.

středa 10. srpna 2011

Usteani


Usteani je bohužel často opomíjená perla Buskerudu. Z Dagali, kde pracuji, to máme 20 minut, takže volná odpoledne trávíme převážně tam. Nejznámější střední úsek (Gorge run) nejvíc pobaví za střední vody, zvlášť první must-run. Miluju místa co nejdou obnést, boofnout a vlastně ani rozumně projet :)







Střední Usteani


Spodní Usteani je nejlepší za velké vody, kdy je střední kaňon nesjízdný.


Třešničkou na závěr je horní Usteani s famózním Juvefosenem.




fotky:
Lucie Šedivá a Patrick Griffin

neděle 24. července 2011

Norge 2011, bro!

Déšť, komáři, drahé pivo, to je jen pár důvodů, proč jet na celé léto pracovat do Norska. Další jsou třeba vystrašení klienti, děravé rafty, pomatený šéf, no prostě neodolatelná kombinace. Takže jsem zase skončil v Dagali v Serious Fun.

No dobrá, dost stěžování, samozřejmě to tak hrozné nebylo. Hned jak jsem dorazil čekal na mě Numedalslagen s "osmičkou" na vodočtu a zasvěcení vědí, že to už to krapet houpe. Musím uznat, že to byl celkem šok sednout s klienty na takovou řeku po měsíčním guidování na suché Sázavě. Rozdíl se poznal hlavně ve stylu jízdy, převážně u guidy, který se místo pádlování a guidování věnuje spíše tomu, jak se udržet v raftu.

Protože nejen Numedalslagen má dobrou vodu, vyrážíme i na Usteoni a Austbygdai, s "bros" z Ameriky, kteří mi říkají "bratře" i když jsme si spolu na písku nehráli. A protože v Americe stále ještě věří tomu co vidí, jezdíme většinu úseků "na voči" . Já jako Čech z vesnice, který ví, že v řece kromě kamenů, vody a pod jsou někdy i stromy, jsem byl poněkud nervozní. Kluci mě ale uklidnili a na mou otázku: "Co když tam bude strom?" ledabyle odpověděli: " To budeme řešit, až se ho budeme držet!

Fotografie © Patrick Griffin

Video z California Section, Austbygde:



čtvrtek 21. července 2011

Kanál v Českém Vrbném

Při nedávné cestě na Lipno jsem se zastavil v Českém Vrbném. Byl jsem zvědav, jak tam pokročili práce s úpravou kanálu a výstavbou mariny. Marina již stojí a je funkční, což se o kanálu nedá říct. Posuďte sami.

Pohled na start kanálu.

Nové hrazení na peřeji číslo 1.
Rozbagrovaná peřej číslo 2.
Znovu pohled na rozbagrovanou dvojku.
Zde byl most nad kolovadlem.
Peřeje pod kolovadlem.
Kolovadlo. Zde bude nový most pro příjezd do kempu.
Zde byl rodeový válec (peřej číslo 3). Pokud vše půjde na 100%, tak možná bude testovací provoz letos v říjnu. Oficiální provoz je naplánován na začátek příští sezony. Držme palce ať vše klapne.