Liquidlogic Stomper 90 from Matěj Holub on Vimeo.
středa 26. října 2011
pondělí 24. října 2011
středa 19. října 2011
Maci fall
Tento vodopád je známý mezi vodáky podle kajakáře Macáka, který se na tomto vodopádu zlámal obratle… jinak je to Spanenfossen. Je také vyfocený v kilometráži od Olafa Obsomera kde má Jens Klatt užasnou fotku za velké vody.
A právě podle této fotky jsem to chtěl zkusit. Už jsem ho jednou viděl, ale za malé vody, tak jsem byl zvědavý, jak to všechno dopadne….
První den jsme byli klasicky na Dagali, střední voda, ale pořád lilo, už jako celou cestu do Norska. Proto jsme se vydali hledat spodní slidy, které se často nejezdí. Podařilo se nám sjet spodní a vrchní slide, na střední jsme si netroufli. Druhý den jsme měli naplánovano na Ausbygdaiy. Tušili jsme, že bude dost vody, ale že tolik? Ideální na Macifall, jak jsem si přál. Ale na další jízdy už rozhodně ne….
Když jsme k němu přijeli, viděl jsem, že tohle přesně chci...Po další prohlídce jsem znejistil, „je to velký“, řekl jsem si, „kudy tam vlastně najedu? Tu peřej nad tím asi jet nechci, i tak to nebude zadarmo. Co když zaplavu, co se mnou tolik vody udělá?“ Lajnu jsem si už našel a co dál? Boof a nebo poslat to po špičce? Dole je laguna, což je fajn, ale vlevo to odtéká na skálu a tam to legrace nebude. Vpravo je zase kolovadlo a teče pod vodopád, ale snad ok. Blbý je, že v něm plavou stromy, snad mně tam nějaký nepřipluje zrovna při dopadu.
Ale proto jsem přece tady. Plán je jasný, start napravo ve vracáku, rychle do středu, ale nevjet do válce nad vodopádem, proplavat bych to nechtěl, no ještě minout válec ve hraně vodopádu, srovnat se na střed a booof. Dále si pohlídat, aby nepadla špricka nebo jsem nezlámal pádlo či si s ním nevyrazil zuby a bude to ok. Když zaplavu, vypadáto, že máme tak kilometr ww3 na to, aby mě chytili a odlovili materiál.
Dole mě bude jistit jen Pepe, druhý kajakář, který v naší výpravě je.Pak Honza s foťákem bude mít házečku, ale řikal, že pro mě okamžitě skočí, kdyby něco. To mě na jednu stranu uklidňuje, ale na druhou stranu je to nevodák, tak abychom se tam nelovili navzájem. Nahoře bude kamera a ještě dva fotografové, ty mě asi taky nespasí….
Probíjím se lesíkem k vybranému vracáku, Gopro na hlavě se mě furt někde zasekává o větve, no hrůza. Jsem tu, čekám, až budou kamery ready. To čekání je nemilosrdné, znovu a znovu mám čas prohlížet lajnu a představovat si všemožné tragické scénáře. Na nervovou soustavu je to teda nápor. Zvednutý palec od Pítrse je znamení pro mě a jde se na to.
Poslední shlédnutí trasy, představení si ji v hlavě a pak už rutina. Sednout do lodi zašprickovat se, zapnout kameru a znovu zkontrolovat špricku. Zvedám palec, dostává se mně stejné odpovědi, ošplouchnu si obličej a vyrážím, adrenalin stoupá. Výjezd z vracáku se mně daří až na podruhé, proud je tady opravdu silný, asi bude legrace. Chytá mě rychlík jménem Macifall !! Míjím tak, tak první válec, musím hodně k němu, abych se dostal do lajny. Válec v hraně objíždím, jak jsem chtěl, dva rychlé záběry, hrana, poslední záběr na boof. Cítím, jak loď na malý okamžik chce popřít gravitaci a vzletět, bohužel ta je neúprosná. Ale tenhle úžasný zlomek vteřiny, to je ono! Předkláním se do boofu, cítím všude se rozstřikující se vodní tříšť a temno. Dopadám, je to trochu rána, ale najednou mě malé kapičky jakoby rosy dopadají už jen na záda, vidím světlo a duhu a odjíždím k výskajícímu Honzovi a jen se na sebe smějem.
A najednou to přichází, superparádní pocit a usměv od ucha k uchu. Mávám na Pítrse a ten samozřejmě jako vždy, jestli to dám ještě jednou, na ty jeho prostřihy. Sám se divím, že tak rychle souhlasím.
Podle pravidla Second run double fun v hraně trefuju válec, snažím se boofnout doleva, protože nevím, jestli v pravo není nějaká zrada. Zvrhávám se a celý vodopád mě padá na dno lodi. Docela to buší, tak čekám co bude. Naštěsti odtékám a blažený pocit se opět dostavuje. Splnilo se mi, co jsem si přál, o to je radost větší. Napadá mě další výzva a to je Flamingfossen na spodní Raumě a dokonce je i ideální voda…. Dál nás po Norsku provázelo už jen zvláštní počasí. Nejdříve na severu povodně a kolem Vossu sucho. Tak jsme jezdili, co šlo a snažili se co nejvíce natočit. Ale bohužel vodní stavy nás trápily celou dobu.
Flemingfossen měl ideální vodu, dlouho, dlouho jsem ho obcházel, ale už bylo málo času a něco málo tomu chybělo, ta pověstná malá špetička odvahy, která je ta zlomová. Samozřejmě si to teď vyčítám, je to však o důvod víc, proč se do Norska vracet ...
Pavel pilka Faustus
A právě podle této fotky jsem to chtěl zkusit. Už jsem ho jednou viděl, ale za malé vody, tak jsem byl zvědavý, jak to všechno dopadne….
První den jsme byli klasicky na Dagali, střední voda, ale pořád lilo, už jako celou cestu do Norska. Proto jsme se vydali hledat spodní slidy, které se často nejezdí. Podařilo se nám sjet spodní a vrchní slide, na střední jsme si netroufli. Druhý den jsme měli naplánovano na Ausbygdaiy. Tušili jsme, že bude dost vody, ale že tolik? Ideální na Macifall, jak jsem si přál. Ale na další jízdy už rozhodně ne….
Když jsme k němu přijeli, viděl jsem, že tohle přesně chci...Po další prohlídce jsem znejistil, „je to velký“, řekl jsem si, „kudy tam vlastně najedu? Tu peřej nad tím asi jet nechci, i tak to nebude zadarmo. Co když zaplavu, co se mnou tolik vody udělá?“ Lajnu jsem si už našel a co dál? Boof a nebo poslat to po špičce? Dole je laguna, což je fajn, ale vlevo to odtéká na skálu a tam to legrace nebude. Vpravo je zase kolovadlo a teče pod vodopád, ale snad ok. Blbý je, že v něm plavou stromy, snad mně tam nějaký nepřipluje zrovna při dopadu.
Ale proto jsem přece tady. Plán je jasný, start napravo ve vracáku, rychle do středu, ale nevjet do válce nad vodopádem, proplavat bych to nechtěl, no ještě minout válec ve hraně vodopádu, srovnat se na střed a booof. Dále si pohlídat, aby nepadla špricka nebo jsem nezlámal pádlo či si s ním nevyrazil zuby a bude to ok. Když zaplavu, vypadáto, že máme tak kilometr ww3 na to, aby mě chytili a odlovili materiál.
Dole mě bude jistit jen Pepe, druhý kajakář, který v naší výpravě je.Pak Honza s foťákem bude mít házečku, ale řikal, že pro mě okamžitě skočí, kdyby něco. To mě na jednu stranu uklidňuje, ale na druhou stranu je to nevodák, tak abychom se tam nelovili navzájem. Nahoře bude kamera a ještě dva fotografové, ty mě asi taky nespasí….
Probíjím se lesíkem k vybranému vracáku, Gopro na hlavě se mě furt někde zasekává o větve, no hrůza. Jsem tu, čekám, až budou kamery ready. To čekání je nemilosrdné, znovu a znovu mám čas prohlížet lajnu a představovat si všemožné tragické scénáře. Na nervovou soustavu je to teda nápor. Zvednutý palec od Pítrse je znamení pro mě a jde se na to.
Poslední shlédnutí trasy, představení si ji v hlavě a pak už rutina. Sednout do lodi zašprickovat se, zapnout kameru a znovu zkontrolovat špricku. Zvedám palec, dostává se mně stejné odpovědi, ošplouchnu si obličej a vyrážím, adrenalin stoupá. Výjezd z vracáku se mně daří až na podruhé, proud je tady opravdu silný, asi bude legrace. Chytá mě rychlík jménem Macifall !! Míjím tak, tak první válec, musím hodně k němu, abych se dostal do lajny. Válec v hraně objíždím, jak jsem chtěl, dva rychlé záběry, hrana, poslední záběr na boof. Cítím, jak loď na malý okamžik chce popřít gravitaci a vzletět, bohužel ta je neúprosná. Ale tenhle úžasný zlomek vteřiny, to je ono! Předkláním se do boofu, cítím všude se rozstřikující se vodní tříšť a temno. Dopadám, je to trochu rána, ale najednou mě malé kapičky jakoby rosy dopadají už jen na záda, vidím světlo a duhu a odjíždím k výskajícímu Honzovi a jen se na sebe smějem.
A najednou to přichází, superparádní pocit a usměv od ucha k uchu. Mávám na Pítrse a ten samozřejmě jako vždy, jestli to dám ještě jednou, na ty jeho prostřihy. Sám se divím, že tak rychle souhlasím.
Podle pravidla Second run double fun v hraně trefuju válec, snažím se boofnout doleva, protože nevím, jestli v pravo není nějaká zrada. Zvrhávám se a celý vodopád mě padá na dno lodi. Docela to buší, tak čekám co bude. Naštěsti odtékám a blažený pocit se opět dostavuje. Splnilo se mi, co jsem si přál, o to je radost větší. Napadá mě další výzva a to je Flamingfossen na spodní Raumě a dokonce je i ideální voda…. Dál nás po Norsku provázelo už jen zvláštní počasí. Nejdříve na severu povodně a kolem Vossu sucho. Tak jsme jezdili, co šlo a snažili se co nejvíce natočit. Ale bohužel vodní stavy nás trápily celou dobu.
Flemingfossen měl ideální vodu, dlouho, dlouho jsem ho obcházel, ale už bylo málo času a něco málo tomu chybělo, ta pověstná malá špetička odvahy, která je ta zlomová. Samozřejmě si to teď vyčítám, je to však o důvod víc, proč se do Norska vracet ...
Pavel pilka Faustus
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)