Letní Rakousko

V létě jsme si já a pár mých kamarádů řekli, že bychom si mohli zajet do Rakouska na vodu. Na mapě jsme si našli přítoky řeky Isel a rozhodli jsme se je prozkoumat. Netrvalo dlouho a po dvou týdnech jsme v ryze pánském složení vyrazili. A co z toho vzniklo, na to se podívejte zde:

Vodácké boty - Astral Brewer

Všechno musí být sladěno v jedné barvě, to je základ!

Když mě letos na jaře opustily moje zánovní botičky Teva, strávil jsem rozhodně nemalou dobu přemýšlením nad tím, jaká obuv by byla ta nejvhodnější. V podstatě připadali v úvahu tři možnosti. Opět zvolit značku Teva, která u mě ale poslední dobou úplně nevzbuzuje důvěru. Druhá možnost byla značka Five-ten, která má boty s hodně dobrými podrážkami držící téměř na všem. Poslední možnost pro mě byla bota od značky Astral, která je známá hlavně jako tvůrce dokonalých vodáckých vest.

Botičky jako luxusní doplněk ke krásně vestě Astral Green jacket

Nakonec se celý proces dost rychle zúžil na souboj bot Five-ten a těch od Astralu. Five-ten dlouho vedly, protože jejich boty jsou pěkně vysoké nad kotník a navíc celkově trochu víc ověřené. Bohužel těsně před jejich koupí jsem přišel na jednu dost podstatnou věc a tou je to, že se boty hodně srážejí i při častém používání (vysychání na sluníčku jim nesvědčí) a navíc jsou boty po necelém roce používání na odpis (trhají se švy, atd).

Astral Brewer v modrém barevném provedení

Podrážka z gumy Stealth

Zvolil jsem tedy botičky Astral Brewer ve velikosti 9.5, modré barvy, které mně hlavně přesvědčily díky skvělé podrážce z gumy Stealth držející na všem mokrém i suchém (http://www.astraldesigns.com/products/brewer.php). Po obdržení zásilky jsem byl dost překvapen, jak jsou boty lehké a hodně dobře vypadající. Spíš vypadají jako nějaké stylové boty do města a ne jako klasická vodácká bota, to je ale vlastně pouze bonus.

Odtokové kanály po bocích boty

Teď tedy něco k samotným botám. Musím říct, že jsem na nich nenašel žádnou podstatnou věc, která by mě znepříjemnovala život. Přes léto jsem měl tyto boty na sobě doslova každý den a i po tom všem vypadají skvěle. Jediné co je poznat, je trochu ošoupaná část podrážky, s čím jsem ale počítal, protože guma Stealth je měkká. Je to ale v  podstatě daň za to, že boty opravdu skvělé drží a nekloužou. Na botách kromě toho není niz závadného, švy drží skvěle, očka pro tkaničky také zůstávají na svém místě a tenký materiál ze síťoviny také drží. Samozřejmé je mírné ošoupání materiálu jako třeba u mě od písku, ale ani barva se po 3 měsících na sluníčku vlastně nehnula.

Podrážka vypadá stále dobře i po 3 měsících každodenního  nošení 

Botičky jsou to opravdu krásně, hlavně tkaničky...

Co mě ale kromě samotné podrážky na botách hodně baví je jich lehkost a to jak strasně dobře vysychají. Vždycky mě totiž na všech možných botách hodně stvalo, jak je bota po namočení težká a hlavně potom špatně vysychá a po čase zrovna extra nevoní. Astral Brewer jsou z materiálu Condrura a lehké sítoviny na některých částech boty. Dalším důležitým prvkem je nespočet odtokových kanálů, přičemž jsou dva na každém boku boty a potom jeden velký v oblasti paty, takže ani případný písek se v botě úplně neusazuje. To vše dělá z Brewera rychle vysychající botu.

Bota je z materiálu Condura a také z lehkého sítového materiálu AirMesh

Odtokový kanál v zadní části boty

Co se mi potom také na botách hodně libí je vnitřní materiál. V botě není žádná vložka (například Teva vložky mě pořád někam pod nohou jezdily), pouze takový příjemný materiál, který neklouže a drží tak nohu v botě pěkně na jednom místě. Na patě je poté bota opatřena trochou měkčího semišového materiálu, aby si kajakář neudělal při delším nošení třeba půchýře.

Vnitřní "vložka" boty a měkčí materiál vzadu na patě

Těd ještě jedna drobná věc, každý pár bot je dodáván s dvěmi páry tkaniček v různé barvě, takže si každý může měnit styl bot jak se mu zlíbí. Prostě fakt pecka.

Já byl nakonec z bot tak nadšen, že jsem ještě před koncem léta zakoupil druhý pár o kousek větších botek, tak abych se do nich vešel i s neoprenovými ponožkami či v suchém obleku, protože pádlování na podrzim v Evropě to opravdu potřebuje. Pro druhý pár jsem zvolil zeleno-šedou kombinaci.

Velikosti bot sedí na výbornou. Normálně nosím velikost zhruba 9  a pro trochu větší vodáckou botu jsem zvolil velikost 10.

Posledním slovem asi je to, že tyhle boty každému doporučiji, je to lehčí bota, která zvládá ale úplně všechno, co vodák potřebuje. Jediné co mě trochu mrzí, že bota nezakrývá kotníky a nechrání je tak. Naštěstí nyní Astral pomyslel i na to a tento měsíc by se do světa měli podívat boty s názvem Rassler, které budou již pěkně vyšší.

Botičky Astral Rassler

http://www.boatpark.cz/vodacke-boty-astral-rassler-z1596/

s pozdravem a velký díky firmě Boatpark za dlouhodobou podporu.
Matěj Holub

Moje první Norsko

Druhý slide Tripple combo spodní Mirdalselva

Již na začátku roku 2013 jsem věděl, že sem chci jet. Jedinou podmínkou bylo udělat státní maturitní zkoušku. V půlce května bylo jasno, jedeme. Začali jsme plánovat a 3.7.2013 jsme odjížděli z Plzně plni očekávání.
  Po příjezdu do Norska jsme hned první ráno jeli docela profláknutý vodopád jmenující se Homerun.
V odpoledních hodinách jsme se vydali na Horní Ausbygdu, kde jsme si jako třešničku na dortu dali velmi známý Macifall.

  Po tomto zahřívacím dnu jsme zvolnili tempo a pomalu jsme objížděli všechny známé i méně známé řeky.
A z těch přidávám tyto fotografie:

Homerun

Druhý slide Tripple combo spodní Mirdalselva

V Norsku se mi hrozně líbilo a již teď se těším na příští rok, až se tam opět vydám.

South Ram

South Ram je z místních multiday klasik. Jedná se o jednu noc v kaňonu. Řeku jde také sjet za jeden den, ale jedná se o pořádný zápřah. Je to 4O km dlouhý úsek. Nasedá se v Ram Falls Provincial Park on Hwy 734 rovnou pod Ram Falls, což je nádherný, naprosto čistý, 30m vysoký vodopád. Vloni zde Peter Thompson udělal prvosjezd. K řece se musíte dostat po prudké stráni plné sypkého kamení. Dlouho jsme se rozhodovali, zda jet nebo ne. Já jsem chtěl jet za každou cenu, ale Honzovi se moc nechtělo. Byli jsme jen dva a nikdo to z nás předtím nejel. Zjišťovali jsme informace a nakonec se v pátek večer rozhodli, že jedeme. Domluvili jsme se ještě s Tori. To je holka, co s námi občas pádluje. Znamenalo to rychle koupit Watershed loďáky, abychom se mohli zabalit na noc, nakoupit něco málo jídla, dokoupit karabiny, zajet pro lano na slanění a ráno vyrazit. Odjezd byl naplánován na 8h ráno. Tři hodiny cesta a před obědem jsme chtěli být na vodě (nejpozději, když se něco stane, tak v 1h a vše bude ok). Samozřejmě jsme můj krizový plán překročili o „pouhé“ 4 hodiny potom, co jsme hledali místo pro vysedání asi 2 hodiny. Několikrát jsme málem zapadli v blátě a svoz auta byl 100km daleko. Nakonec v 5h. odcházíme z parkoviště, rychle se pokocháme pohledem na vodopád a jedeme. Tušili jsme, že bude možné přespat na více místech, tak jsme si řekli, co ujedeme, o to míň toho bude v neděli. Měli jsme střední vodu a řeka je psaná 3plus /4. Takže nezbývá než prohlížet co nejmíň a sypat co to jde, ať se dostaneme co nejdál, aby nás noc nezastihla někde v kolmých stěnách. Možná se nám podaří dojet na plánované místo k noclehu. Máme za sebou pár přenášení, jednou jsme vystresovali v domnění, že už jsme u Tapestry Fall (to by představovalo přenášení za pomoci lana - slaňování se, spouštění lodí). Řeka nás bavila. Kaňon je krásný a hluboký. Černé stěny, sem tam horské ovce, za zatáčkou výhled do dáli… Jenže najednou chybí řeka, je tu hrana a kouřící se voda. Tapestry!! Zběsilý úprk do vracáku. Přišlo to jak rána z čistého nebe. Zastavujeme v málem posledním vracáku. Před námi je 25 m vysoký vodopád. Zhruba před 4 roky si zde udělal prvosjezd Kuba Němec. Prohlížíme ho, ale je nám jasný, že nepojedeme. Jsme vlastně jen dva a plný lodě věcí, kdyby nám uplavaly, tak nás cestou nazpátek přes hory nejspíš sežere medvěd. Tak se dáváme do práce s lanem. Od vodopádu neuvěřitelně stříká voda a člověk dostává strašně zabrat. Úzké slizké římsičky, těžké lodě, ale nakonec se vše daří a valíme dál pár pěkných peřejí. Když je jdu prohlídnout, hle, jsme na místečku ke spaní. Tak máme radost. Je půl devátý takže 4,5h na vodě je akorát. Spíme u Powerslide. Roztáhneme malou plachtu, uděláme oheň a vaříme čínské polívky. K tomu si dáváme Plzničku. Neuvěřitelně krásná pohoda, nikdo nikde jen my tři a řeka. Civilizace je daleko. Cítím, jak mě naplňuje klid a radost, že tam jsme, že spousta lidí vůbec netuší, co zažíváme. Po večeři uklízíme jídlo pryč od spaní a zavíráme ho do loďáku. O medvědí společnost nemáme zájem. Ráno opět boj se spoustou věcí, které musíme nastrkat do malé lodičky. Nějak se to tam musí vejít. Vyrážíme a za pár peřejí jsme u Table rock. Zdá se nám, že je moc vody a moc bychom to neodjistili, tak opět práce s lanem na 12m výšku vodopádu. Řeka se střídá s lehčí peřejí a sem tam přijde zpestření v podobě kamenité peřeje. Lze říct, že druhý den je těžší. Řeka se zařezává do kaňonu v kolmých stěnách. Prohlížíme si to z maličkého vracáčku a až později je možné zastavit a podívat se, kudy se dá jet dál. Musím se ale vyšplhat daleko od řeky a vidím tak něco obřího. Nevím, jestli je to válec nebo vlna, ale je to velký ve stěnách a přenášku si neumím představit. Tak to prostě jedu a uvidím, co se stane. Snad mě ta roláda nalevo vytáhne…. Nakonec to byla jen vlna. Všichni jsme si oddechli. V řece následuje je ostrov, vlevo se dá lehce objet. Vpravo splachovadlo, tak za 4plus. Honza mě tam posílá no oči, tak to mám hodně zajímavý. Ale byla to zábava. Potom je asi největší opruz přenášet půl kilometru po prudké stráni s plně naloženou loďí. Leje z nás, bordel se nám lepí na obličej a lodě těžknou každým krokem. Začínám už doufat, že bude konec řeky. Začínáme být unavení. Konečně vyjíždíme z kaňonu, ale vysedání ne a ne přijít. Malinko se stresujeme, jestli máme auto na správné řece. Řeka je větší, než vypadala na vysedání. Začínáme panikařit stále víc. Potkáváme nějaké rybáře a z popisu nám vychází, že asi opravdu parkujeme dál a že most před námi je jinde, než jsme si mysleli. Naštěstí za zatáčkou po 7,5 hodinách na vodě vidíme cíl. Paráda. Smutný je, že nás ještě čeká vynést lodě k autu asi hodinu chůze do kopce. Na štěstí po 10 minutách přijíždí nějaká čtyřkolka. Byli z nás tak nadšený, že nás svezli i s kajaky. Tak jsme si s nimi dali rum. Musím říct, že řeka je to nádherná. Asi není na každý víkend, je to spíš krajinovka ale nádherná. A multiday je taky něco jiného. Začalo mě to bavit, tak se těším, až si dám zase nějaký další. Vodočet najdete zde Pozor na počasí během dne to muže nastoupat o 800 kubíku!!! 8cms nízká 30 cms střední 70cms vysoká voda

Špricdeka Playboater – Pro Team deck

Špricka Playboater v akci na vlně Gutter, Idaho, USA, léto 2013

Dlouho jsem čekal na to až budu moct o této špricce napsat pár slov a myslím, že po roce používání nastal ten pravý čas.

Když jsem se poprvé dozvěděl o špricce Playboater nebyl jsem si úplně jist, jestli chci opouštět značku, se kterou jsem spokojen. První pohled na špricku ve mně nebudil zrovna velkou důvěru, jednoduchý design, obyčejně vypadající guma, klasický zátěr. Nakonec ale vše dopadlo jinak než jsem čekal, starší špricka vypověděla službu, a tak dostal Playboater šanci.

Oválný tvar špricky

První nasazení na loď už vypadalo lépe, vše sedělo dobře. Nejvíc mě překvapilo, jak lehce se špricka nasazuje a přitom jak dobře vše přiléhá k límci. Trochu jsem se také na začátku obával toho, jak bude fungovat přesahující okraj špricky, který by měl ještě více zabraňovat propuštění vody.

Přesahující okraj z horního pohledu.

Přesahující okraj na špricce k lodi dobře příléhá.

Nakonec mně ale vše začalo neskutečně vyhovovat. Přesah u špricky funguje tak jak má a nepropouští opravdu žádnou vodu. K tomu má špricka kvalitní latexový zátěr, který i po více než roce používání drží na výbornou. Určitou výhodou bude i kevlarové zesílení na okraji, zabraňující oděru. Moc jsem naštěstí tento rok nejezdil hlavou dolů, takže jsem se s kamenním moc nepotkal.

Latexový zátěr spolu s podlepenými švy drží na výbornou.

Na spoj mezi kevlarem a neoprenem je přidán další pruh látky, který dobře drží vše pohromadě. Na první pohled se může zdát, že tento pruh trochu odstává, ale tak je tomu už od výroby a odstávání se nějak víc neprojevilo

Teď k tomu, jak špricka vypadá po roce používání. Musím říct, že jsem sám překvapen, jak špricka drží po tom, co zažila  pádlování v Norsku, zimu v ledové Tróji, jaro v Piemontu a teď poslední měsíc v horké Americe. Hlavně tento měsíc dostává zabrat každý den – voda, slunce, teplota ke 40°C, no nic dobrého pro jakékoliv vodácké vybavení. Jediné, co je patrné je, že barva na oku špricky vpředu trochu vyšisovala, ale to se dalo od sluníčka čekat. 

Jediné snad co bych špricce trochu vytknul je přední oko u špricky, které je uděláno dvojitě, takže funguje jako oko, ale zárověn má na části přezku, díky které je možné špricku někam pěkně připnout nebo pověsit. Mě osobně to přijde trochu jako zbytečnost.
Také by asi někoho mohlo překvapit, že se špricka dělá pouze s jednoduchým komínem, osobně jsem si vždycky myslel, že dvojítý komín je lepší a líp těsní, ale poslední dobou mi v tom nepřijde vlastně žádný rozdíl. Jediný rozdíl může být v tom, že si někteří kajakáři chrání druhým komínem bundu proti případnému odření.

Osola, Italie, jaro 2013, foto: Číva

North Fork of Payette,, Idaho, USA 

Co říct na závěr, snad jen to, že jsem se šprickou opravdu spokojen a že ji snad až na maličkosti (přezka vepředu) nemám vůbec co vytknout. Pokud tedy pátráte po kvalitní špricce, které se dá věřit, dřzí na límci jako ulitá, zajděte za klukama do Boatparku, kteří vám o Playboateru řeknou další detaily.

Matěj Holub

Povodňové pádlování

Když jsme první víkend v červnu v sobotu ráno dorazili na Mýto, pohled na suchou Jizeru, vhodnou leda tak k pěší turistice, nás moc nenadchnul. Po předchozích deštích voda rychle opadla a jedinou nadějí nám byla norská předpověď slibující silný déšť na následujících čtyřiadvacet hodin. Po krátké debatě nad bagetou z místní benzínky jsme se vydali na obhled Černé Desné, kde vodočet ukazoval tři protékající (prolétávající) kubíky. Při pohledu na poslední slajd jsme přemýšleli, jestli jsme stále v Česku. Jak rychle jsme vyšli nahoru, tak zase dolů. Jednohlasně jsme usoudili, že vodopády zapadané stromy stejně jako Řáholec necháme spíš na jindy.

Kamenice ukazovala krásných 20 kubíků, a tak nebylo na co čekat. Po dojezdu do Jesenného jsme se při pohledu na vodočty nestačili divit a v osm večer jsme brali do ruky pádla na nasedačce Mumlavy. Za 20 kubíků perfektní svezení! Na další jízdu v již značném pološeru se už nikdo moc necítil a tak jsme namířili směr Harrachov.

Po noci v luxusním penzionu (děkujeme Plocovi!) jsme se ráno posbírali a tradičně vyrazili na  Mýto. Mumlava na ranní rozpádlování byla rychlá volba. Ale co dál? Rozhodnutí padlo na Jizerku s horní Jizerou. V kouzelné krajině na Jizerce jsme natáhli šprajdy a pustili se mlhou dolů. Po klidném začátku, kdy jsme si připadali spíš jako ve Skotsku než v Jizerkách, se potok začal sklápět a zábavnými dropíky padat do údolí Jizery. Turisté na mostku nevěřili objektivům svých foťáků, když jsme pod nimi znenadání projížděli. Po chvíli přidala vodu Jizera a po již značně větší řece jsme hlubokým údolím pokračovali dál. Jizera nabídla opět perfektní pádlování a po 10 kilometrech a 300 metrech převýšení jsme plní dojmů vytahovali lodě z vody na Mýtě. Zkrátka bezchybný víkend v Jizerkách, jak to tak bývá. Doufám, že zase brzo zaprší!