Grónsko na mořském kajaku - retrospektivní slideshow příblíží přípravy i samotnou výpravu prvního českého teamu do pobřežních oblastí východního Grónska na mořském kajaku vlastní výroby. (během každého promítání získá vylosovaný návštěvník vlněné triko Icebreaker ve kterém jsme v Grónsku pádlovali)

6.12.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Liberec - lezecká stěna Šutr - Hrazená 470, Liberec 1, od 20:00 hodin

24.11.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Bratislava - loděnice Dunaj klub Kamzík - na pravom brehu Dunaja, na riečnom kilometri 1867,8, od 19:00 hodin

1.11.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Hradec Králové - Adalbertinum - Třída Čs. armády 300, Hradec Králové, pondělky od 18:00 hodin

10.2.2011 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Plzeň - Západočeské muzeum - Kopeckého sady 2, Plzeň, od 18:00 hodin

7.12.2010 Grónsko na mořském kajaku (Petr Novotný)
Praha, 4 – Volnočasová (dříve KC Novodvorská) - Novodvorská 1013/151, Praha 4 - Lhotka, Sídliště Novodvorská, od 19:00 hodin

Za celý tým
Petr Gándhí NOVOTNÝ

Deferegenbach a Isel - Virgenschlucht.

Moc pěkné video od Matěje Holuba z vikendoveho pádlovani v Rakousku.

Austria - 11.-12.9.2010 od Matěje Holuba na Vimeo.

Rallye Sudety aneb Waterloo u Teplic

Boatpark team exceloval na Specialized rallye Sudety 2010

Od chvíle, kdy legenda a nestor Českého pádlování Bobík Sušánka pověsil singlovku na hřebík a místo ní si pořídil nové kolo se v Boatparku ledacos změnilo. Především to, že téměř všichni zaměstnanci včetně brigádníků musí povinně Bobíka doprovázet na jeho cyklovyjížďky a další cykloakce které naplánuje. Na letošní sezónu nám celkem odvážně naordinoval nejtěžší závod XC maratónu v Čechách a to Rallye Sudety.

Celkem jsme se toho všichni chytli a ani se moc nebránili, naopak jsme se spíš začali slušně hecovat. Účast odmítl Pája, protože tvrdil, že alespoň někdo musí zůstat použitelný aby obchod fungoval a Davídek, který si cestou na kole do práce v drsné sjezdové pasáži na louce vedle dětského hřistě mezi Jarovem a Boatparkem ohnul sedlovku a pošramotil morál natolik, že alespoň pro letošek závody vyhlášené svými těžkými sjezdy celkem pochopitelně odmítl.

Letní přípravu jsme pojali každý po svém. Bobík jezdil denně do práce na kole, já a Čenda taky, ale už ne tak často, no a Panda ještě o něco míň. Kosatka razil svou vlastní teorii, že před velkým závodem se nejvíc bojí přetrénování, takže na kolo za celé léto téměř nesednul. Já a Bobík jsme ještě pár týdnů před závodem vyrazili s partičkou na týden potrénovat na Gardu, takže jsme se cítili dokonale připraveni.

V pátek 10. září jsme v podvečer naskládali kola do „modráče“ a vyrazili směrem Teplice nad Metují. Já bral automaticky místo za volantem, kluci cestou poladili svou předzávodní formu pár dvoulitrovejma PET braníkama. Prezentace probíhala v tamním kinosálu a rozhodně už na ní jsme jako tým velmi zaujali. Zatímco ostatní závodníci, kteří mimochodem každý z nich vážil asi třetinu toho co Panda, jen suše vzali svoje číslo a odešli, my jsme s poslední nedopitou PETkou braníka zalaškovali s děvčaty co čísla rozdávali a ještě před odchodem poseděli v první řadě před pódiem a dívky jsme každý dle vlastního vkusu ohodnotili. Pak jsme formu doladili v hodspodě v Adršpachu, kde jsme se potkali se spřáteleným týmem z Konstruktivy.

Ráno před závodem probíhalo trochu hekticky, protože většina z nás nechala servis svého stroje na poslední chvíli a tak to podle toho vypadalo. Panda měl sice kolo 3 dny v opravě, ale za tu dobu mu nesehnali brzdové destičky, kvůli kterým to tam především dával, takže mu řekli, že ty starý snad ještě vydrží. Tak alespoň přezul plášť. Čenda ráno měnil zadní kolo a kazetu na něm, protože s osmičkou ve které chybělo pět drátů nechtěl do závodu nastupovat. Kosatka sháněl nové brzdové destičky v den odjezdu a když se mu to nedařilo, namontoval si na kolo aspoň nový tachometr, aby věděl, jak rychle z kopce jede, když už nemůže brzdit. Destičky nakonec na poslední chvíli za nehoráznou cenu sehnal, ale po jejich namontování kolo lehce přibrzďovalo samo od sebe a to asi tak, že na pootočení předním kolem byli potřeba dva lidi. Kosatka ale naštěstí nějaký ten pátek pracoval jako servisman, takže jednu novou destičku vyměnil za starou aby vznikl prostor pro kotouč a tím problém vyřešil. Naneštěstí vše zapomněl zajistit závlačkou, destičky ztratil a závod nakonec odjel jen na zadní brzdu.

Startovní pole vypadalo následovně : v předu stála Česka špička, pak se tísnil dav stovek ambiciózních závodníků, pak byla pět metrů mezera, no a pak stálo nás pět a vedle nás ještě dva borci na dvoukole. Když zazněl startovní výstřel, Kosatka a Bobík ještě dopíjeli pivko, které Kosatka obstaral těsně před startem v nedalekém stánku. Čekala nás 123km dlouhá trať náročným terénem s celkovým převýšením 3350m. Prvních 45km do první časové kontroly probíhalo hladce, buď po asfaltu a nebo po polních cestách mezi loukami a i když jsme se hned na startu naše skupinka celkem roztrhala, první časový limit jsme všichni zvládli bez problémů. Pak přišla hezká,ale už náročnější lesní pasáž. Tam už mi nebylo moc dobře, ne že by mě opouštěly síly,ale žaludek nějak protestoval. Navíc jsem na mokrých slizkých kořenech tu a tam zavrávoral a asi dvakrát sebou fláknul o zem. Po nastoupání přišel první těžší sjezd, to bylo asi jediné místo kde jsem měl šanci nahnat nějaký čas, nebo někoho předjet, protože spousta lidí, kteří měli očividně na kole najeto víc než kdokoliv z nás a do kopce si nás v pohodě dávali, tak z kopce kolo radši vedli. Cesty se zúžili a všechny výjezdy i sjezdy byli čím dál víc strmější. V jednom dlouhém stoupání, kde všichni kolo vedli, se kolem nás velmi elegantně prohnal Čenda a ukázal nám svoje záda. Bobík se ho pokoušel napodobit. Je pravda že naprostou většinu kopce taky vyjel,ale já šel pěšky a byl jsem taky rychlejší než on.

Následovala občerstvovačka na 54. km, kde jsme se od motorkaře uzavírajícího pelotón dozvěděli, že jsme skoro poslední a že v podstatě všichni, které jsme na začátku závodu předjeli a měli z toho radost, tak narozdíl od nás odbočili na kratší variantu závodu. Byla to první zastávka kde jsme s Bobíkem trochu vydechli. Moje křeče v břiše se stupňovali a už před touto zastávkou jsem byl několikrát nucen zahodit kolo a zmizet na chvíli v lesích. Byl jsem přesvědčen, že je to daň za to,že jsem jako jediný minulý den řídil, místo toho abych s ostatními ladil formu. Netušili jsme kde jsou ostatní, jen jsme věděli, že Čenda někde před námi a Panda s Kosim někde za námi. Vyrazili jsme dál. Asi po 2km jsem píchnul. Výměna duše nám zabrala trochu času,ale jelo se dál. Drželi jsme se ve skupince zoufalců uzavírajících závod. Měl jsem pocit, že stoupání jsou čím dál strmější a delší a mě bylo čím dál hůř. Bobíka navíc začali brát parádní křeče do nohou, což se mu běžně nestává. Téměř všechny kopce co následovaly už jsem vedl pěšky. Jednak jsem věděl, že je to alespoň v mém případě skoro stejně rychlé, jako kdybych je zkoušel vyjet a když jsem nebyl v předklonu nebylo mi aspoň tak špatně. Po celkem vydatném sjezdu jsme dojeli k další občerstvovačce, ale stejně jako na těch minulých na nás už nezbylo nic než samotná voda místo slibovaného ionťáku a pár kousků ovoce a sladkostí. No prostě žádná hitparáda.

Další pasáž vedla opět do kopce a kolo už jsem opět jenom vedl, stejně jako pár posledních zoufalců z koncové skupinky co se kolem nás potloukalo. Bobík se snažil chvílema jet, což bylo vzhledem k jeho křečím dost obdivuhodné, ale nakonec taky tlačil. Po přehoupnutí se přes vrchol jsme nasedli a pustili se do dalšího nepříliš příjemného bahnitého sjezdu, asi po 300m se ozvala rána a já opět prorazil duši zadního kola. Hodil jsem ho do roští, chvíli do něj kopal a pak řekl Bobíkovi ať jede dál, že končím. Začal jsem tlačit kolo pěšky k nedaleké časové kontrole na 75. km. asi po pěti minutách jsem došel Bobíka, který zvládnul přetrhnout řetěz. Ten jsme ho společně opravili a Bobík pokračoval. Já se pěšky dobelhal k časové kontrole. Cestou mě ještě předjel Kosatka, který byl v tu chvíli s velkým časovým odstupem úplně poslední. S ním jel jeho v tu chvíli už dobrý kamarád motorkář. Z časové kontroly jsem se nechal autem odvézt do cíle

No a jak jsme nakonec všichni dopadli? Čenda udržel svoje tempo a závod celkem elegantně dokončil za 9h 25min. Tímto mu gratuluji a smekám. Když mě dovezli do cíle tak už tam čekal Panda, který skončil na občerstvovačce na 54. km. Ptali se ho tam jestli pojede dál, že nevypadá dobře, tak jim řekl že jo, a hned na to se zamotal a sesunul se na zem. Kosatka to nevzdal,ale na poslední časové kontrole na 105. km byl vyřazen, protože nestihl limit o 40 min. No a Bobík neuvěřitelně zabojoval, na poslední časovce, kterou o 5 min nestihl, přemluvil organizátory aby ho pustili dál, no a do cíle dorazil 3 min před celkovým limitem společně s motorkářem. Takže to měl za 11 hod 27 min, ale jako bonus si ho vyfotili jako posledního, kdo závod dokončil. Naši kamarádi ze spřáteleného týmu z konstruktivy, jmenovitě to byli Janek, Tomík a Strejda, všichni závod dokončili. Takže jim taky patří můj obdiv.

Večírek na apartmánu po závodech proběhl hodně decetně. Seděli jsme dokolečka a průběžně všichni usínali každý ve svém křesle. Jen Tomík na sebe lehce upozornil, když při každém usnutí vylil skleničku co měl v ruce buď na sebe a nebo na podlahu. Každopádně na příští rok potrénujeme a jdeme do toho znova. Někteří si dali za cíl zlepšit si čas, já jsem si dal za cíl dokončit závod a Panda říkal, že by rád dojel alespoň na 98. km, protože ho Čenda navnadil, že tam na občerstvovačce dávali výborný domácí klobásky.
za Boatpark team Špekoun

Všechny fotky najdete ZDE

Lipno 2010

Letošní Lipno se opravdu vydařilo. Buď jsem měl štěstí, ale zdálo se mi, že bylo celkově méně lidí, hlavně raftařů. Škoda, že větší vodu pouštěli jen v pátek. Kromě pádlování musít říct, že se oba večírky vydařily. Hlavně sobotní byl excelentní díky koncertu Jinovatky alias Jitřenky. Takovou šou jsem dlouho neviděl.

Po páteční pitce už Škvíra není Škvírou, ale je to Štěrbinka. Té se už nikdo nemusí bát, je heboučká a přítulná i když občas kouše :-).





Jinovatka rozhicovala kdekoho.



Večírek ukázal, že v řadách WWŽeny se jsou ukryty dva barmanské talenty, Dejv a Viktor. Myslím, že mají naší plnou důvěru na další akce.

Zde najdete ukázku z koncertů Jinovatky na youtube

Další fotky najdeš na webu WWŽeny
Kosatka na kajaku Remix XP ve Štěrbice

Usteani

Na Usteani to mám z Dagali, kde momentalne pracuji, asi 20 minut autem. Sjizdná je po kazdém silnějším dešti. Na nasedacím místě sice moc nevypadá, ale jen co se kaňon zavře zábava začíná. První mustrun jsme jednou jeli a za vetsi vody složite obnášeli. První jízda trvala 4 hodiny druhá sotva jednu hodinu. Prostoru na obnášení tam moc není. Sifon,který je cestou, se uz obnáší příjemně, protože jsou okolo nastřílená lana a žebřík. Končí se před zhruba 15 metru vysokým vodopádem.

QAJAQ GREENLAND 2010 | 1. Czech team

Podpořili jsme expedici QAJAQ GREENLAND 2010, která se jako první česká výprava vydala do pobřežních oblastí východního Grónska na mořských kajacích.

Můžeme s potěšením konstatovat, že úsilí, které kluci do příprav vložili sklidilo zasloužené ovoce. Jejich kajaky se ctí zdolaly jak cestu do Grónska, tak i samostanou výpravu, při které díky mimořádně příznivým klimatickým podmínkám urazili o třetinu větší porci než plánovali, tedy ve finále celkem 310 kilometrů během 12 dní na moři.

Již teď se můžete těšit na chystaná poutavá promítání obrázků a příjemné cestovatelsko-vodácké posezení na několika místech v ČR, stejně tak kluci chystají sérii vyprávění v rozhlase i na televizních obrazovkách či stránkách různých časopisů. 100% to bude skvělé zpestření období dlouhých zimních večerů.

Turecko

Jak už jsem psal v předešlém článku odlet do Turecka nám zkomplikovala islandská sopka. Nicméně samotný odlet a odbavení proběhlo zcela hladce. Rozhodně doporučuji Turkish airlines, protože k standardnímu zavazadlu (25kg) a příručnímu můžete mít ještě jeden kus sportovního vybavení zdarma. Navíc vůbec neřešili hmotnost a rozměry. Myslím, že by vzali i jachtu, samozřejmě bez stěžně :)

V Istanbulu na letišti na nás čeká pán s připraveným autem. Trochu se děsí při pohledu na hromadu našich krámů, ale my ho překvapujeme zahrádkou schovanou v kajaku. Kdyby věděl, v jakém stavu mu auto vrátíme, asi by nám klíče do ruky nikdy nedal. Zapůjčili jsme si Fiat Doblo 1,3D, který si později vysloužil přezdívku kozí dech či Doblo 2xNIC.

Cesta do Kačkaru probíhá víceméně v klidu, jen si to chce přivyknout tureckému stylu jízdy a občasné absenci asfaltu na dálnici. Ráno přijíždíme k naší první a vyhlášené Aksu Dere. Aksu bych rozhodně zařadil mezi jednu z nejlepších tureckých řek. Krásná řeka s průtokem tak 25 kubíků typu rakouského Venteru. V tomto údolí trávíme dva dny, ale na spodní kaňon si netroufáme, díky větší vodě než by bylo třeba.

Aksu Dere

Aksu Dere

Další dny se věnujeme řekám ústícím do Černého moře, takže vždy proběhne jen krátký přejezd do vedlejšího údolí směrem na východ. Řeky jsou převážně stejného charakteru. Situace je vždy stejná. Před ústím do moře tak 15 -20km WW1-2 a v autě padají hlášky typu: málo vody, to je lehký to nejedeme. Když řeka trochu přiostří tak na pěknou čtyřku, už z okýnek čouhají žirafí krky hledají optimální lajny. Následně řeka znovu přiostřuje až k takzvanému KTB (klasickej tureckej bordel). KTB se vyznačuje vysokým spádem (Doblem do kopce na jedničku, průměrnou rychlostí 5km/h) a náležitou blokací, když už je nějaký slajd či skok, tak buď padá do kamení, nebo odtéká do krásné sifonády. Po dostatečném nabažení kamenné sjezdovky KTB, následuje ústup o pár km zpět, kde konečně nasedáme.

Intelektuální dáma

Ozlyce Dreresi a Karlova hluboká lajna

Na pobřeží Černého moře si necháváme ještě pár řek na cestu domů a vypravujeme se přes kopec k Coruhu. Cestou přes sedlo konečně chápu, kde se tu všude bere ta voda. V sedle řádí regulérní vánice a sněhové bariéry podél silnice převyšují naše auto s loděmi. Řetězy s sebou opravdu nemáme. Miluju tlačení auta sněhem v sandálech.

Krajina kolem Coruhu je úplně odlišná od té na pobřeží. Zelené svahy porostlé čajovníky a lískovými keři vystřídá nehostinná vyschlá krajina. Coruh z vrchu připomíná obrovskou strouhu kakaa. Hned po pár kilometrech cesty podél Coruhu nás čeká šok v podobě rozestavené přehrady. Řeka je tady přehrazena sypanou hrází, před kterou se tvoří obrovský vír a všechna voda mizí někam dolů. Při představě, že do toho vjedu na kajaku, mě mrazí.

Další den máme v plánu bezejmenný přítok Coruhu, který si vysloužil jméno Skopec Dere. Tenhle potok utíká opravdu z kopce, na těch 5km zastavujeme tak 3krát. Ze Skopce dojíždíme přímo do Coruhu – docela změna z pár kubíků přesedlat rovnou na takový veletok. Jestli jsem si do této chvíle myslel, že jsem někdy pádloval na vodnatce, tak to byl rozhodně omyl.

Skopec Dere

Po cestě do Ispiru, kde teče vyhlášená Barhal Dere, prorážíme první kolo. Hlavně že jsem několikrát říkal, abychom zkontrolovali rezervu. Vesnice, ve které stojíme, zjevně nemá ani zavedenou elektřinu. Turci však nezklamali, ve stodole mají pod dekou schovaný zánovní John Deere s kompresorem.Po parádním Barhalu konečně míříme k vyhlášenému úseku na Coruhu.

Barhal Dere

Hned první peřej napoví, o co tu půjde. Vybrat vhodnou lajnu, netrefit žádný válec ani rozhraní a v případě nutnosti opravdu včas zastavit. Coruh mi ukazuje, že i Grande je dobrá rodeovka, pokud se naskytne dostatečně velká vlna. Vory, který nám už pár dní dělá jen řidiče, protože svou Karnali tak trochu odepsal, nám dnes v autě sotva stačí a to jede dokonce po asfaltu. Dle tachometru v autě si to Coruhem svištíme 25km/h. Úsek z Isiru do Artvinu (80km) si rozdělujeme na dva dny.

Coruh

Druhý den jsem nějaký pomuchlaný a tak si ordinuji rest day. Natáčímé, fotíme kluky a děláme v autě předsunutou hlídku. Silnice se náhle výrazně odděluje od řeky, tak varujeme kluky, že je to jen na nich. Po 15km přijíždíme nejen k řece ale zároveň k obrovskému staveništi. Turci těsně před Artvinem budují obrovskou klenbovou přehradu. Z vyhlídky vidíme, jak kluci zastavují před vtokem do obtokového tunelu. Jedeme na vrátnici a snažíme se vysvětlit situaci s nadějí, že kluky vezmou třeba nějakým výtahem. Vrátný bohužel vůbec nechápe, co po něm chceme a dává mi k telefonu nějakého úředníka, který hovoří anglicky na úrovni žáka první třídy. Nakonec kluci musejí nést lodě zpět proti proudu Coruhu k místu, kde se odpojila silnice. Ještě že jsem dnes nešel na vodu, nést loď ve 30 stupních 10km by se mi opravdu nechtělo. V Artvinu nás opouští Vory, tady stejně nemá na čem pádlovat a v práci mu utíkají peníze. Vydává se tedy busem do Istanbulu a odtud letadlem do Prahy.

Přehrada před Artvinem

Oprava Voryho lodě

Z přítoků Coruhu ještě dáváme Berta Suy, Illica Deresi a jeden levostranný přítok v Borce, z kterého ale utíkáme po 500 metrech. Sice by to asi šlo, ale prostor na chyby tam rozhodně není. Pomalu se vydáváme na cestu zpět, ještě máme v záloze řeky na pobřeží Černého moře. První máme v plánu Cayang a po něm Caylang. Ten se rozhodně nepodobá okolním řekám. Je to spíš pool-drop v soutěskách piemontského charakteru. Karel nás opouští asi po kilometru, když vylamuje sedačku i se šroubem. Snížák ho následuje asi po dalších 2km. Pokračujeme s Čívou ve dvou, protože se nám Caylang moc líbí. U prvního mustrunu na mě jdou zaječí úmysly, ale pokračujeme. Následuje pár pěkných míst, Číva vystupuje a jde prohlížet. Jenže já se chci podívat do posledního vracáku. Z vracáku vidím, že si to prohlídku rozhodně zaslouží. Traverz ke břehu kazím, jak jen se dá a už jedu místečko na voči. Volím pravou cestu. První nemalý skok a už nic nevidím, druhý skok a jsem v nějakém hrnci, trochu šrotování a jsem nalplácnutý na stěně. S lodí se nedá ani hnout, tak raději krysím. Voda mě z kajaku úplně saje, chvilku ručkuju po stropě a vynořuju se za sakra hnusným místem, Jefe mizí za další hranou mezi kolmými stěnami a já se s ním pomalu loučím. Štěstí že jsem kameru poslal na břeh se Snížákem. Drápeme se kaňonem nahoru někam k silnici a bez házeček by to rozhodně nešlo. Na silnici už pobíhají vystrašení kluci, protože našli mého Jefa zaparkovaného asi o kilometr dál na mělčině. Takže se chvilku vydýcháme a hurá zase zpět do kaňonu pro loď. Prostě ty poslední vracáky občas nejsou úplně dobrá volba.

Balta Cayi

Pokračujeme dál na Firtinu Deresi. Bydlíme v raftové společnosti a provádme patřičnou družbu. Bratranec majitele umí obstojně anglicky, a tak nám někdo konečně vysvětluje, jak to tu chodí. Firtiny si moc neužíváme, protože jsme zadrženi místní policií. Minulý týden se tu utopil nějaký podnapilý Rus, tak vyhlásili zákaz splouvání vrchního toku. Na policejní stanici dostáváme čaj a je nám celá záležitost vysvětlena.

Zadrženi policií

Účastníci zájezdu

Cestou domu ještě dáváme vrchní část Ozlyce a rozlučkovou jízdu na Aksu. Do Istanbulu přijíždíme s rezervou a tak si můžem ještě dovolit spánek na benzince. Ráno cestou na letiště Číva přehlíží příčný práh a poslední šroub, který držel zahrádku se odporoučel. No nic, kurty skrz okýnka máme už 14 dní, tak nás další dvě nemohou vyvést z míry. Pán z půjčovny na letišti hledí trochu nejistě a my uznáváme, že auto není již úplně v kondici. Na palubce by se daly sázet brambory a motor pod kapotou trochu cestuje do stran, ale jezdí to. Přes dvě hodiny čekáme frontu na odbavení, pak problém s loděmi a za přepážkou slečna, co se zaučuje, prostě paráda. Letadlo nám odlétá před nosem. Naštěstí odpoledne letí další a přebookování nebude stát nic.

photos by Snížák